Ukládání CO2 do oceánů může způsobit nežádoucí změny v mořském ekosystému

Existují ale vědci, kterým se koncept zneužité přírody k likvidaci člověkem vyprodukovaných škodlivin nelíbí. Považují ho za rizikový, protože jeho důsledky nejsou plně objasněny.

"Vědecká obec se zatím ani nesešla, aby sepsala jevy, které je třeba ověřit dřív, než budeme moci říci, že tento postup není příliš rizikový. Nikdy jsme nevymezili, jak budeme ekologické změny a rizika poměřovat," řekl jeden z autorů kritické australské studie Tom Trull z hobartského výzkumného střediska ekosystémů a antarktického klimatu.

V roce 2010 mají začít první testy nové technologie na velkých oceánských plochách. Ty budou poprášeny stopovým množstvím železa nebo jiného výživného materiálu, který podnítí růst fytoplanktonu. Tedy organismu, který v přirozených podmínkách pohlcuje CO₂ a po odumření s ním klesá na oceánské dno. CO₂ pak v sedimentech zůstává po desítky i stovky let. Firmy, které chtějí povzbudit růst planktonu, tak hodlají bohatnout na prodeji povolenek podnikům, které se budou muset prokázat likvidací svých emisí.

Jenomže zatím nikdo neví, kolik CO₂ a na jak dlouho lze tímto způsobem do oceánu uložit. Ani to, jaké riziko to představuje pro ekosystém. Někteří vědci poukazují na to, že se změní poměr organických druhů, zvýší se kyselost vody, vyčerpá se kyslík anebo se uvolní další plyn odpovědný za oteplování, oxid dusný.

"Přihnojování oceánu může přivodit změny v mořském ekosystému a rozmanitosti druhů a může mít další nežádoucí důsledky. I když se při experimentech podařilo dosáhnout rozšíření ploch planktonu a dočasně i dopravit ke dnu větší množství CO₂, není jisté, zda je tato metoda využitelná z dlouhodobého hlediska," uvádí se v kritické zprávě hobartského výzkumného pracoviště.

Negativní důsledky této metody by se zřejmě projevily až po jisté době a není jisté, zda by se na ně přišlo včas. John Cullen z Dalhousieho univerzity v kanadském Novém Skotsku přiznal, že zřejmě nebude možné rozpoznat škodlivé účinky přihnojování moří, dokud škoda už nebude napáchána. "Je důležité zvážit ekologická rizika takové aktivity," řekl Cullen.

Z výzkumů vyplývá, že v Jižním ledovém oceánu není dostatek železa, takže i malé množství přidaných živin může vyvolat mohutný a několikaměsíční nárůst fytoplanktonu. Kalifornská společnosti Climos a australská Ocean Nourishment se tam proto chystají s touto technologií experimentovat. Australané mají zkušenosti se čpavkem a močovinou, které používají k růstu fytoplanktonu a zvyšování populace ryb. Kaliforňané zase chtějí v roce 2010 v Jižním ledovém oceánu experimentovat se železem.

Dan Whaley z Climosu tuto technologii hájí slovy: "Fytoplankton je přirozený způsob, jak dostat CO₂ do hloubky oceánů, kde spočívá téměř 90 procent zemského uhlíku. Vše, co vypouštíme do vzduchu, nakonec skončí hluboko v oceánu. Otázka je pouze to, za jak dlouho."

První větší experimenty se mají konat na ploše o průměru až 200 kilometrů. Podle studií by se mohlo tímto způsobem dostat do oceánu i 6,6 miliardy tun CO₂ ročně. Podle Whaleyho se tomu nevyrovná žádná jiná metoda likvidace emisí.