Vědci se vracejí na nejhlubší místo oceánu

Na dno Marianského příkopu, kde vládne zničující tlak 1000 atmosfér, se zatím dostali pouze dva lidé: Jacques Piccard a Don Walsh při jediném ponoru batyskafu Trieste v roce 1960. Od té doby se o tak riskantní akci nikdo už nepokusil - a i nyní zůstala posádka americké hlubinné ponorky bez následovníků. Během nedávné expedice zorganizované vědci z Dánska, Japonska, Německa a Skotska se na dno neponořili lidé, ale pouze automatické zařízení, které získalo potřebná data levněji a bez rizika.

"Hlubokomořské příkopy sice zabírají jen asi 2 procenta oceánského dna, domníváme se však, že přesto hrají velkou roli při zachycování uhlíku a mají tedy vliv na změny klimatu, " vysvětluje vedoucí expedice Ronnie Glud z University of Southern Denmark.

"Fungují zřejmě jako jakási past, v níž se zachycují organické látky produkované rybami, řasami a dalšími organismy v menších hloubkách. Zastoupení různých organických látek v sedimentech nám dá obraz o poměrech mezi oxidem uhličitým a kyslíkem v atmosféře i oceánu během uplynulých tisíciletí a o tom, jak probíhal globální uhlíkový cyklus."

Přistání v absolutní tmě

Pro výzkum dna na nejhlubším místě vědci použili zařízení, které se vzhledem i funkcí vzdáleně podobá lunárnímu modulu programu Apollo. Kovová konstrukce nesla válce z titanu, které chránily přístrojové vybavení, senzory a elektroniku před tlakem vody. Na vybraném místě nad nejhlubším bodem Marianského příkopu nazývaným hlubina Challenger byla volně spuštěna z paluby japonské výzkumné lodi Yokosuka.

Volný pád na dno trval přibližně tři hodiny. Tam zařízení provedlo předem naprogramovaná měření. Pak se automaticky odpoutala zátěž a konstrukce vystoupala k hladině."Je to velký skok pro vědu o nejhlubších partiích oceánu, " parafrázoval výrok Neila Armstronga po přistání na Měsíci Alan Jamieson, ze skotské organizace Oceanlab, která se na experimentu podílela.

Při minulých expedicích tohoto programu vědci získali data z hloubek okolo 6 tisíc metrů, která ukázala, že vliv hlubokomořských usazenin na koloběh uhlíku, obsah skleníkových plynů v atmosféře a tím i na klima, je mnohem větší, než se dosud soudilo. Nyní chtějí porovnat výsledky získané v menších hloubkách s poměry na dně Marianského příkopu.

"V hlubokomořských příkopech zřejmě máme dosud netušený sklad uhlíku," konstatoval profesor Glud. Kromě batyskafu Trieste se na dno Marianského příkopu dostal jen japonský robot Kaiko, který se sem v letech 1995 až 1998 ponořil celkem třikrát. Zkonstruovali jej v Japonském ústředí pro námořní vědu a techniku (JAMSTEC), který se podílel i na současném experimentu. V květnu 2009 se na "podmořský Mt. Everest ještě dostal také robot Nereus z amerického Woods Hole Oceanographic Institution.kli