Komerční, nebo svobodné mapové podklady? Na tom nezáleží, všude jsou chyby

„Po sto metrech zahněte vlevo. Zahněte vlevo. Až to bude možné, otočte se.“ Podobné hlášky z navigace pravděpodobně znáte, i když třeba žádnou nevlastníte. Aby vůbec mohla navigace v moderní dopravě fungovat, potřebuje mít k dispozici dvě věci: polohu vozu zjištěnou pomocí GPS a mapové podklady.

A právě mapové podklady jsou velmi nákladným a zároveň velmi výdělečným zbožím, které si kartografické firmy úzkostlivě střeží. Konkurence je totiž velmi silná a nikdy nespí. Navíc v posledních letech roste úplně nový a nebezpečný typ konkurence - komunitní projekt OpenStreetMap.

Systém Open Street Map se inspiroval principem populární encyklopedie Wikipedie, na jejíž tvorbě se podílejí stovky tisíc uživatelů z celého světa. Podobně i v případě map je možné se kdykoliv přidat k ostatním tvůrcům, nahrát na server data z vlastní GPS a pomoci vytvořit další kus mapy. Pokud objevíte chybu, máte možnost se přihlásit a problém jednoduše opravit.

Za osm let existence projektu byl odveden velmi dobrý kus práce. Nepřispívají zdaleka jen jednotlivci, ale i různé organizace, veřejné instituce a firmy. Svůj kousek do skládačky dodaly i firmy jako Yahoo, Google či Microsoft, které jsou většinou dodavateli leteckých snímků, podle kterých pak komunita následně mapy překresluje do vektorových dat.

Ulice Trnovany v Teplicích skutečně nenajdete

Podstatné pak je, že výsledky jsou k dispozici zcela zdarma pod licencí Creative Commons. Každý tedy může podklady využít na svém webu, nahrávat je za úplatu do navigací nebo je třeba vytisknout a prodávat turistům. Cítíte to nebezpečí pro firmy, které se výrobou a prodejem map živí? Proč by někdo měl mapy kupovat, když jsou k dispozici volně na internetu?

Tohle už si začaly uvědomovat různé firmy a služby, zejména poté, co Google zpřísnil podmínky použití svých map. Pokud se na vašem webu jeho mapy načtou více než dvacet pět tisíckrát denně, musíte platit. OpenStreetMap nic takového nevyžaduje, takže je logickou volbou. Změnu už provedla Wikipedie, Foursquare nebo Geocaching.com. Všude tam už narazíte na svobodné mapy.

Trnem v komerčním oku

Takové jednání se samozřejmě velmi nelíbí komerčním poskytovatelům map, kteří už začínají dopady nové konkurence pociťovat. Šlape jim na paty a kazí obchody. Například nizozemská společnost TomTom je známá svými automobilovými navigačními systémy. Už dvacet let prodává hardware, software i mapové podklady a samozřejmě se mu nelíbí, že mu někdo leze do zelí. Nedávno se proto veřejně opřel do kvality komunitně vytvářených map.

Podle firmy jsou svobodné mapy nebezpečné, nepřesné a nespolehlivé. Obsahují prý o třetinu méně městských silnic, o 16 % méně údajů, řadu lesních cest označených jako silnice a špatně označené jednosměrky. Ovšem vrcholem podle lidí ze společnosti TomTom je, že řidiči se při jejich použití musí zastavit, a dokonce i myslet. Jaká nehoráznost, nutit lidi přemýšlet u řízení.

Tady úplně chybí silnice. Navíc jednosměrná.

Z celé zprávy zřetelně vystupuje snaha poukázat na hrozný stav svobodných map, jejich nebezpečnost a naprostou nepoužitelnost. „Chyby v mapách mohou být extrémně nebezpečné, zejména pokud jde o jednosměrky,“ dočteme se od TomTomu. Při bližším zkoumání je ale jasné, že jde o klasickou propagandu vyvolanou strachem z nové konkurence. Kdo podklady zkoumal? O jakých studiích se mluví? Jaké části světa byly porovnávány? To se v textu nedočtete. Ten má vyvolat jen strach, nejistotu a pochybnosti.

Nevěřte mapovým podkladům. Žádným.

Přestože se TomTom snaží zpochybnit kvalitu svobodných map, sám nemá úplně dokonalé výstupy, ostatně stejně jako nikdo z jeho konkurentů. Vzpomeňme na některé případy z nedávné minulosti, kde hrála hlavní roli naprostá důvěra v navigaci a vypnutí řidičských instinktů a mozku jako celku.

Německý pár sjel do Labe poté, co se spolehl na navigaci, která ukazovala volnou cestu přes řeku. Cesta tam sice byla, ovšem realizovaná pomocí přívozu. Podle mapy se tak řidiči podařilo vjet až do řeky. Před několika lety podobně řidič v Alpách jel za svým přítelem v noci a neznámou krajinou. Nakonec jej navigace dovedla na podivnou zledovatělou cestičku. Řidič uvědomil, že jde o sáňkařskou dráhu až těsně před pádem do pětimetrové propasti.

Naprosto chybná mapa s barevně vyznačenou reálnou situací.

Známý je také případ statkáře z Vysočiny, u jehož vrat se denně otáčejí desítky aut i kamionů, protože jeho slepá příjezdová cesta je v mapách značena jako důležitá spojnice dvou sousedních měst. Když se vás takhle stokrát denně někdo zeptá, proč váš statek stojí uprostřed tak důležité silnice a že byste s tím něco měl udělat, asi nebudete rádi.

Já osobně jsem navigaci přestal věřit po jedné naší letní cestě na nějaký český zámek. Na křižovatce cedule ukazovala vlevo jeden kilometr, ale navigace nás tvrdošíjně táhla doprava. „Asi ví, co dělá,“ řekli jsme si a odbočili vpravo. Po dvaceti kilometrech jsme skončili na druhé straně jezera, ve slepé uličce končící ve vodě. Asi si navigace myslela, že nejlepší bude k zámku doplavat. Kdybychom poslouchali cedule, ušetřili bychom si čtyřicet kilometrů.

Každou chvíli také ve městech vidíme řidiče velkých nákladních aut, jak bloudí úzkými uličkami určenými obvykle pro jedno malé auto či dvě motorky. „Když ona mě sem dovedla navigace!“ brání se obvykle profesionálové, kteří by za ta léta měli umět najít největší obchodní dům ve městě a mělo by je překvapit, že by podle navigace měl stát mezi rodinnými domy.

Tady se skutečně odbočit nedá, je to chodník za vysokým obrubníkem.

Posloucháte na cestách rádio? Také vás překvapuje, jak v poslední době denně slyšíte o autech, která jedou po dálnici v protisměru? Příčinou je opět naprostá důvěra v navigaci. „Ale ono to řeklo, ať jedu vlevo!“ Navigace by měla být v každém případě jen pomůckou a neměla by přebírat řízení. V opačném případě dochází k podobným přehmatům, které někdy končí legračním článkem, ale jindy tragédií.

Chyby jsou všude, důležitá je rychlost opravy

Smutné je, že některé chyby v mapových podkladech přetrvávají dlouhá léta. Nesmyslné sjezdy z dálnic, chybně zakreslené kruhové objezdy, špatné názvy ulic nebo neexistující mosty. To vše v mapách najdeme. Horší je, že často ani po nahlášení problému tvůrce map nezareaguje a chybu neopraví.

V některých obcích jsou takové chyby legendární. „Podle map na internetu k nám nejezdi, tam je to špatně,“ řekl mi jednou kamarád z jedné severočeské vesnice a skutečně jsem se musel „postaru“ řídit jeho instrukcemi, abych dojel.

Výhodou otevřených map je, že se podobné problémy dají opravit velmi rychle. Ještě před několika dny byla například v OpenStreetMap na našem domě prohozená čísla vchodů. Měl jsem v plánu se k mapě vrátit a opravit ji, ale něž jsem se k tomu dostal, udělal to někdo jiný za mě.

Velmi podobně to funguje i ve zmíněné Wikipedii. Chyby v ní sice jsou, ale přibližně ve stejném množství jako jinde. Časopis Nature už v roce 2005 vydal studii, podle které je Wikipedie stejně přesná jako známá encyklopedie Britannica. I přesto vám doporučuji jí slepě nevěřit, stejně jako mapám.