Budoucnost pro pesimisty i optimisty

Až budu starý, bude se kolem mě mluvit jinou češtinou, než kterou jsem se naučil, a asi se mně to nebude moc líbit. Zároveň mě to ale nijak zvlášť neznepokojuje: jazyky se vyvíjí a změny, které proběhnou řekněme během padesáti let, mohou být zkrátka už citelné a nápadné. Chtít to změnit by se podobalo snaze obrátit tok řeky – nebo snaze přimět člověka, aby přestal mít rád krajinu svého mládí.

Tvrzení, že „jazyk se vyvíjí “, je samo o sobě banální. Zajímavé jsou až úvahy, co z toho máme vyvodit pro dennodenní užívání jazyka a případně pro naši kritiku jazyka ostatních (ať je již prováděna z pozice rodiče, učitele, redaktora, vědce, nebo jakékoliv jiné). Kdo chce, vidí v odkazu ke stálému vývoji omluvu prakticky pro vše, co lze vypustit z úst. Pro jiného je to připomenutí, že v hodnocení jazyka ostatních člověku sluší jistá pokora. Podstatné ovšem je, že snad každý musí cítit, že ani v „jazyce dneška“ se cokoliv nehodí kamkoliv. Mluvíme a píšeme v tolika situacích, s tak rozličnými záměry, pro takovou škálu adresátů! Je tolik různých stylů češtiny, tolik jejích forem či „variet“, přičemž pro každou z nich se z různých důvodů hodí jiné tempo jazykových změn.