Jiná přesnost II.

Zamyšlení s mnoha nepřesnostmi

Tento text měl sourozence. Ale zakázala jsem mu být. Vzpouzel se, nechtěl, prosil. Nic naplat. To autor může – být nemilosrdný. Možná sem z něj ještě něco prosákne. Nějaká věta, metafora… Přece jen, je to příliš čerstvé. A denní příděl nápadů není neomezený. Jenomže když chcete psát o přesnosti psaní a o svodech své mateřštiny, která umí zmámit všechny smysly a zavést do močálu, o lehkosti psaní, kterou je třeba zatratit, pak nemůžete pustit z ruky text, který se zmámit dal, který se rozjel a pak vykolejil. To by se to chtělo, vršit přívlastky! Aj, ta slast! Válet ten jazyk rozkošnicky po jazyku. Aj, ty hříčky, kalambúry! Podlehne se jim tak snadno! Ale tuhle snadnost je třeba zarazit. Téhle snadnosti je třeba zatnout tipec.

Slov máme tolik, že jimi můžeme plýtvat, tapetovat, zdít i dláždit. A taky to děláme. Mluvíme do omrzení o tom, co ještě nebylo promyšleno, zahlcujeme se polotovary, které jsou jen, aby byly a zaplácly tíživé ticho. Pak tahle polovičatost leze do všeho. Pak si sami zaplácáme žaludky tím nehotovým a bolí nás z toho břicho. Text by měl být protiváhou. Umožňuje všechno několikrát promyslet. A tedy také škrtat. Zbavovat se. Vyslovené odezní, ale nemůžeš jej zrušit.