Kolegové Jan Táborský, Martin Beneš a Martin Prošek, s kterými jsem na různých odborných fórech o otázkách jazykové kultury už několikrát diskutoval, snesli mnoho relevantních argumentů na obranu spisovné češtiny a současné jazykové politiky, pokusím se nicméně jejich pohled zase trochu relativizovat.
Otevřeno bylo víc témat, než je schopen pojmout jeden publicistický článek, věřím proto, že laskavý čtenář promine, bude-li následující text trochu méně ucelený, než bývá zvykem, a nebude-li se vyjadřovat ke všemu, co by za reakci stálo.
V diskusích o tom, jaká by měla být role lingvistů v konstituování jazykového standardu, poměrně často zaznívá názor, že je výhodné, pokud jazyk poskytuje možnosti jak pro vyjádření toho vysokého, tak toho nízkého. Pokud z mého prvního článku vyplývalo, že bychom měli mluvit a psát ve všech situacích stejným jazykem, pak se omlouvám čtenářům i kolegům, kteří na mě reagovali, za nepřesnou stylizaci. Je tomu přesně opačně, chceme-li jazyk ponechat nerušenému vývoji, musíme počítat s tím, že se prostředky budou funkčně odlišovat, jedny budou sloužit pro komunikaci veřejnou, oficiální a slavnostní, jiné naopak pro komunikaci domácí, všední a intimní. To, oč se zde vede spor, je ve skutečnosti něco zcela jiného: mají lingvisté do tohoto přirozeného procesu funkční diferenciace nějak vědomě zasahovat? Mají být „pouhými“ pozorovateli proměn komunikačních zvyklostí, nebo mají být aktivními hráči v jejich utváření?
- První 2 měsíce za 40 Kč/měsíc, poté za 199 Kč měsíčně
- Možnost kdykoliv zrušit
- Odemykejte obsah pro přátele
- Všechny články v audioverzi + playlist
Přidejte si Hospodářské noviny
mezi své oblíbené tituly
na Google zprávách.
