Norská ropa a životní prostředí

Ani v Norsku, o němž se traduje a „ví“, že je jednou z posledních bašt vskutku čisté přírody a bezpečným útočištěm ochrany životního prostředí v Evropě, není pro ochránce přírody vyhráno jednou provždy. Skutečné, panenské divočiny je každým rokem o něco méně. Co se stalo s norskými národními cíli a mezinárodní shodou v oblasti klimatu? Co si politici, byrokraté, zástupci firem a další vlivní představují pod pojmy jako „zodpovědné využívání zdrojů?“ 

Otazníky odpůrců bezohledné těžby ropy a zemního plynu dávno zanikly v hlasitém křiku jejích stoupenců. Možná, že za zdánlivě dojemnou jednotou napříč politickým spektrem je strach z budoucna a potřeba zuby nehty držet se nějakého pomyslného stébla, k čemuž ropa ještě nějaký ten pátek může sloužit. Zdá se, že politici omezeně chápou, co je jejich předním úkolem – přispět k tomu, aby lidé měli budoucnost i v dlouhodobé perspektivě. Současný norský ministr pro ropu a energie Ola Borten Moe v norských médiích prohlašoval, že jeho „předním úkolem je přispívat k co největšímu využívání zdrojů, jak je to jen možné.“ 

Zodpovědnost za budoucnost 

Krátkozraké úsilí o co největší ekonomický zisk nelze halit do lživého roucha úctyhodné solidární snahy, abychom Evropě a světu zajistili spolehlivý přísun energie. Snažíme se bez ohledu na budoucí generace v co nejkratším čase vyčerpat přírodní zdroje. Jenomže následky oteplování a častějších extrémů počasí bude v dohledné době pociťovat celý svět. Z toho plyne zodpovědnost, kterou žádný z vůdčích představitelů (nejen) Norska není ochoten převzít. 

Podle norské sekce Světového fondu na ochranu přírody je norská vláda v zajetí slepé horlivosti, pokud jde o ještě nevytěžené neobnovitelné zdroje energie. Přitom máme nejvyšší čas, abychom se rozhodli, zdá necháme ropné a plynárenské společnosti vypustit do ovzduší více než pětkrát tolik oxidu uhličitého, než kolik považuje fundovaný výzkum ze všech koutů světa za obhajitelné pro dosažení cíle zvýšení teploty maximálně o dva stupně ve srovnání s předprůmyslovou érou. Tolik oxidu uhličitého se podle organizace Carbon Tracker Initiative může dostat do atmosféry, pokud celosvětově vytěžíme všechny zásoby roky, plynu a uhlí, jejichž těžba je v plánu. Nikdy jsme nebyli tak daleko od splnění cíle kodaňského summitu o klimatu z roku 2009. 

Øystein Mikkelsen, ředitel těžební sekce norské státní ropné a plynárenské společnosti Statoil, zdůrazňuje, že „těžit v nových oblastech je nutné, aby se kompenzoval pokles těžby z tzv. zralých ložisek.“ Proto chce Statoil těžit „50 milionů tun ropy z nových ložisek denně, aby na tom byl průmysl v severním Norsku stejně v roce 2035, jako je na tom nyní.“ Tatáž křivka poklesu platí také u těžby plynu. „Má-li se za dvacet let udržovat dnešní spotřeba plynu v Evropě, bude třeba těžit 250 miliard m³ z nových ložisek. A případný růst spotřeby bude vyžadovat ještě větší těžbu.“

Mnozí politici nepochopili, že ropa a plyn jsou omezené zdroje, které by měly vydržet dlouho. Přitom existují alternativy umožňující zchladit klima, aniž by bylo nutno zchladit norskou ekonomiku. To nejmoudřejší, co můžeme pro hospodárné užívání fosilních paliv dělat, je podle kritiků těžit tak málo, jak je možné. Pak půjde cena nahoru a alternativní zdroje energie se začnou vyplácet.

Technologie těžby břidlicového plynu mezitím srážela cenu dolů. A není to jediná hrozba pro dnešní ceny ropy a zemního plynu. Podzemní zplyňování uhlí se také rozvíjí směrem k rentabilnímu získávání energie. Norský plyn cenově prohrává také v konkurenci s německou energií ze slunce a větru.

Norsko prodává energii z „čistých“ zdrojů (z vodních elektráren) do ciziny a kupuje „špinavou“ elektřinu (z uhlí) zpět, a to přes NordPool, skandinávskou burzu pro obchod elektřinou, jež je vlastněna státními distribučními společnostmi. Podíl obnovitelných zdrojů na spotřebě elektřiny je podle Eurostatu v Norsku 65 %, zatímco je v zemích EU v průměru 13 %. Ovšem podíl obnovitelných zdrojů na výrobě elektřiny je v Norsku díky vodním elektrárnám přes 90 %. Tím Norsko přispívá k snižování spotřeby znečišťující energie pocházející z uhelných elektráren v cizině. Vadu na kráse ale představuje norská těžba neobnovitelných zdrojů energie.

Možná si myslíte, že Norsko musí mít lacinou naftu, když má svoji vlastní. Šeredně se mýlíte. Je nejdražší v Evropě, stejně jako hodně dlouhá řada dalšího zboží. Mnozí poukazují na to, že řadoví občané i živnostníci platí vysokou cenu za bohatství stále bohatšího státu. Navíc je Norsko zemí se značně velkými rozdíly cen pohonných hmot. Bývají suverénně nejdražší tam, kde lidé z nedostatku alternativ potřebují auto nejvíce a kde mají i nejnižší průměrné platy v poměru k průměrné kupní síle. Jako v řídce osídlených oblastech. Více o tomto tématu, stejně jako o dalších, najdete, prosím, na mém blogu.

Nicméně jsou slyšet i ti, kteří jsou znepokojení výroky ministra pro ropu a energie o tom, že „jen do toho, vrtejte až po Arktidu.“ Považují jej i další politiky, byrokraty, zástupce ropného a plynárenského průmyslu za nezodpovědné, neschopné a nebezpečné lidi s destruktivním chováním, na které doplatí všichni. Dopouštějí se zločinů proti životnímu prostředí, poněvadž přikládají ruce k urychlení zkázy. Např. k tomu, že v polárních oblastech ubývá ledu.

Norské pobřeží se stává novou dopravní tepnou pro ruské ropné tankery na cestě z poloostrova Kola do USA nebo Evropy. Případná havárie by měla osudné následky pro citlivé Barentsovo moře, jež je důležitou oblastí pro líhnutí a migraci ryb a jedním z moří s největší biodiverzitou.

Udržitelný rybolov, nebo pár let ropné horečky?

Osud měst a osad podél pobřeží odjakživa závisel na příjmech z rybářství a chovu sobů. Bez rybářství by se ale tyto lokality pravděpodobně rychleji staly místy duchů. Jen rybářství je dlouhodobě udržitelné a rybáři to vědí. Ale zásluhou ropy a plynu tyto oblasti v moderní době přece jen stojí na více pilířích. Těžba přilákala odborníky a zaměstnance dodavatelských firem, což obohatilo spektrum činností a místní hospodářství. 

Světové dědictví, či ropa. Několik desítek let těžby, či věčný rybolov. O tom se nyní rozhoduje v otázce případné těžby v lokalitách u severonorských Lofot a Vesterál. Najdeme řadu argumentů pro i proti. Vše nasvědčuje tomu, že političtí ani nepolitičtí skeptikové a odpůrci, živnostníci ani vědci nebudou během rozhodovacího procesu vyslyšeni. Pro těžbu jsou všechny největší politické strany, vlivná hlavní odborová organizace Landsorganisasjonen a mnoho dalších činitelů. 

Před případnou těžbou má být proveden průzkum jejích důsledků, ale podle kritiků jde o pouhý tyjátr v mocenské hře o udržení politického i ekonomického státu quo.

Někteří si vykládají dosud protěžební stanovisko současného norského premiéra Jense Stoltenberga a jeho Sociálně demokratické strany, jež je dlouhodobě nejsilnější stranou v Norsku, tak, že není chyba povolit těžbu u Lofot a Vesterál. Ale mýlili se ti, kteří si mysleli, že toto rozhodnutí spěchá. Ukázalo se, že pro premiéra je takticky výhodné s těžbou čekat, aby ho koaliční strany Sosialistisk Venstreparti a Senterpartiet i nadále pomáhaly držet u moci. Dozraje čas na těžbu, řekněme, po volbách, které se konají letos září?

Nikdo neví, nakolik to s onou těžbou spěchá, jelikož nikdo zatím neví, co a v jakém množství se pod mořským dnem nachází. To jsou parametry, jež mohou mít význam ohledně využívání stávající infrastruktury nebo jako spojovací článek k možným dalším novým nálezům dále na severu. Pokud se u Lofot a Vesterál v dohledné budoucnosti nic nepodnikne, je možné, že firmy budou v budoucnosti závislé na tom, aby byla ložiska v této oblasti opravdu obrovská, aby se těžba vyplácela. Podobně jsou firmy do velké míry neustále závislé na opravdu ohromných nálezech ještě dále na severu, dokud nemají most k infrastruktuře na jihu.

Není to poprvé, co se rozhořel spor mezi rybářskými a ropnými zájmy. Organizace na ochranu životního prostředí vyvíjely po desetiletí na vlády nátlak ve snaze zachránit mořské oblasti s ohroženými populacemi ryb a mořských živočichů. Rybáři žalovali stát kvůli seismickým zkouškám v souvislosti s hledáním ropy u souostroví Lofot a Vesterál. Chtěli odškodné za to, že tato činnost údajně dočasně zbavila moře ryb, např. v srpnu 2008 se v porovnání s obdobím leden-srpen 2007 ulovila jen desetina halibutů.

Jsou i jiná úskalí. Příkladem je ropné pole Snøhvit (Sněhurka), nacházející se 140 km od pobřeží, 350 m pod Barentsovým mořem v nejsevernější části Norska. Ve zranitelném arktickém klimatu příroda potřebuje několik generací, aby se přizpůsobila změnám způsobeným lidmi. Než bylo v roce 2006 celé ropné zařízení připraveno na těžbu, utratilo se celkem 45,3 miliard norských korun. Ani industrializace po válce se s tím nedá srovnat. Šlo o nanejvýše kontroverzní projekt právě vzhledem ke zranitelnosti oblasti.

V roce 2008 byl v norském parlamentu dosažen tzv. Kompromis o klimatu. V jeho světle se Norsko nejeví jako průkopnická země, byť norští politici ho po světě prezentují právě takto a Norsko je snad podle všeho obecně takto i vnímáno. V rozporu s nabádáním politiků nejsou patrná žádná konkrétní opatření na elektrifikaci norských ropných plošin dodáváním elektřiny z norské pevniny. Dnes tvoří provoz plošin třetinu norských emisí skleníkových plynů. Plošiny jsou zásobovány plynovými elektrárnami umístěnými na plošinách. Jenže elektrifikací by se údajně nic nevyřešilo. Ušetřený plyn by byl vyvážen a spalován jinde.

Mezivládní panel pro klimatické změny konstatuje, že Norsko musí do roku 2050 snížit své emise o 85 %, má-li být dosaženo cíle, podle něhož nemají teploty na zeměkouli stoupat o více než dva stupně.

Norské těžařské společnosti se podílejí na těžbě i v jiných světadílech. Např. společnost Statoil působí ve více než třiceti zemích. O mnohých z nich však nelze hovořit jako o systémech splňujících kritéria demokratických principů. Proto jsou investice do nich jednak ze strany těžařských firem, jednak ze strany ropného fondu problematické. Kritici mluví o norské hanbě.

Příkladem z jiného úhlu je to, že Norsko rozdává i zemím, jež zjevně mají peněz dost. Např. utrácí v Angole na to, aby motivovalo tamní úřady k rozdělování výnosů z ropy mezi lidi místo toho, aby je věnovaly špičkám. Podle některých dokumentů v norské státní televizi ale velká část těchto peněz končí v kapsách právě oné smetánky, nebo je investována do luxusních projektů, jako třeba do nového „Las Vegas“ hlavního města Luandy, a málo přispívá k rozvoji pár kilometrů od ní, kde je bezbřehá bída.

Lapení do ropné pasti

Řadě lidí nedává spát to, že se těžba přesouvá stále více k severu. „Mnoho z těch licencí, jež jsou nyní udělovány, je v přímém rozporu s doporučeními norského Ústavu pro výzkum moří. ten v Barentsově moři několik oblastí pro těžbu nedoporučil, protože to jsou stěžejní oblasti pro několik druhů ryb,“ tvrdí vedoucí Norského svazu pro ochranu přírody Naturvernforbundet Lars Haltbrekken norské tiskové agentuře NTB.

„Tři čtvrtiny zbývajících zdrojů fosilních paliv musí zůstávat tam, kde jsou. Někdo musí jít příkladem a nechávat doložené zdroje ležet ladem. Od které země lze čekat, že svých zdrojů nebude využívat, když Norsko šlape na plyn, aby vše vytěžilo stůj co stůj? Bude-li Norsko chtít být ve své klimatické politice věrohodné, musí svůj přístup změnit,“ říká Nina Jensenová ze Světového fondu na ochranu přírody agentuře NTB.

„Norští představitelé ropného a plynárenského průmyslu, byrokraté a politici, by raději měli sázet na využívání obrovského potenciálu obnovitelných zdrojů energií a na technologie s nimi spojené, například geotermální energie, energie větru, vln, přílivu a odlivu. Za 20 až 30 let by to začalo vydělávat. Proč si nezajistit místo na trhu s energiemi budoucnosti?“ ptá se Nina Jensenová.

Je otázkou, jaké by byly následky brzkého zrušení norské těžby ropy a plynu. Podle některých by nebyl kladný účinek na podnebí měřitelný, mimo jiné proto, že by těžba jinde rychle stoupla. Zrušení by podle těchto hlasů značně omezilo možnosti Norů ovlivňovat vývoj nových zdrojů energií. Proto by se mělo, dokud můžeme, sázet na výzkum, aby se dosáhlo kontrolovaného přechodu.

Bitva o Lofoty a Vesterály

Spory se mezi oběma tábory vyhrocují. Věrohodnost politických stran, vč. jejich mládežnických odnoží, jež dlouho svou radikálností předbíhaly své mateřské strany, visí na vlásku.

Údajně se hraje ruská ruleta s pěti náboji v zásobníku. Ale proč zrovna zde, v oblasti, z níž pochází 70 % ryb Barentsova moře? Jde o zranitelnou oblast, v níž by degradaci půdy v důsledku těžby odnesla rybí trdliště.

Žádost o zařazení této jedinečné oblasti na seznam světového dědictví je připravena, přesto ne zanedbatelný počet lidí těžbu podporuje. Nijak jsme se nepoučili z rozsáhlých ropných pohrom a třeba Kanaďané se diví, čím asi přemýšlíme. Při úniku ropy bychom přišli o rybolov i cestovní ruch a nezbylo by nám nic.

Ovšem i mnoho z těch, kteří jsou jinak nakloněni ropnému průmyslu v Norsku, odmítá představu, že by se u Lofot a Vesterálů v severním Norsku těžila ropa. Je otázka, nakolik tato tahanice ovlivní výsledek letošních parlamentních voleb a do jak velké míry voliči uposlechnou naléhání hnutí za životní prostředí, aby se otočili zády k těm stranám, které se proti životnímu prostředí postavily. Jenže koho volit? Vždyť stejně většinou hlasují vzájemně pro návrhy svých protějšků. Jen dvě mrňavé strany jsou proti těžbě v předmětné oblasti. Ty, které jsou pro, podporují vypracování posouzení dopadů, ale nebudou se jim řídit.

Podle průzkumu InFactu provedeného pro norskou veřejnoprávní televizi je 44,6 % dotázaných proti těžbě ropy a plynu u zmíněných souostroví. Jde o první průzkum veřejného mínění, jenž byl proveden poté, co programový výbor sociálně demokratické Dělnické strany odsouhlasil vypracování rozboru následků případné těžby. Pro těžbu bylo 33,6 % dotázaných, 21,8 % odpovědělo, že neví. Zároveň je většina pro, aby byla vypracována analýza následků případné těžby. Ženy jsou skeptičtější než muži.

Mnozí ale varují již proti vypracování analýzy následků těžby, jelikož je to podle nich prvním krokem k těžbě. Mezi kritiky patří např. Audun Lysbakken, předseda strany Sosialistisk Venstreparti, jež je součástí současné vládní koalice. Ovšem podle rozcházejících se prohlášení se zdá, že koalice v této otázce neví, co chce.

Oblast kolem Lofot a Vesterálů je známa svou přírodou, estetickými hodnotami a bohatým kulturním dědictvím. Včetně všech fjordů, zálivů a zátok je pobřežní čára velmi dlouhá. Oblast je důležitá pro ryby a žije zde velké množství mořských ptáků i savců, jako např. tuleňů a různých druhů velryb. Lidé žijí v této oblasti tisíce let a mohou se chlubit bohatým a rázovitým kulturním dědictvím spojeným s užíváním obnovitelných zdrojů. Mnoho z obyvatel žije z rybářství, zemědělství a cestovního ruchu, jež jsou závislé na dobře fungujících ekosystémech.

Příklady rekreačních a turistických aktivit, jež jsou také zcela závislé na kvalitě životního prostředí v oblasti, jsou mořský rybolov, pádlování na kajacích, surfování, velrybí safari, pozorování ptáků a lyžařské aktivity.

Jako měřítko pravděpodobnosti nehody u Lofot a Vesterálů vypracoval Švédský ústav pro životní prostředí analýzu, která kalkulovala s únikem asi 60 000 tun surové ropy z tankeru. Podle Norského ústavu pro výzkum moří taková katastrofa hrozí v průměru jednou za 350 let.

Kvůli mořským proudům směřujícím na sever a západním větrům by se vypuštěná ropa dostala k břehům a kontaminovala by asi 1000 km pobřežní čáry Norska. Vizuální účinek na březích by zůstal zhruba čtyři měsíce. Tato ropa by měla následky především pro savce (odhadem 30 % by jich umrzlo a udusilo by se)a pro mořské ptáky – ropa by zasáhla asi 50 % jejich populací v oblasti. Jak savci, tak ptáci by navíc trpěli nedostatkem potravy kvůli nedostatku ryb, kterých by podle odhadů uhynulo asi 10 %. Mohlo by trvat několik let, než by se populace opět vrátily do původního stavu. Místní rybolov by kvůli výskytu jedů v rybím mase stagnoval dva až tři roky. Zasáhne-li vypuštěná ropa pobřežní čáru, bude to mít přímý vliv i na možnosti provozování rekreačních činností v oblasti. Následky by přetrvaly i do dalších turistických sezón.

Podle zmíněného Švédského ústavu pro životní prostředí a dalších institucí by bylo kvůli snížení pravděpodobnosti havárie a omezení jejích následků nutné zavést další opatření kromě těch stávajících. Tato opatření by byla velmi nákladná a vyžadovala by si nepřetržité financování. Spory se vedou o to, kdo by je měl platit. Pouze ti kteří riziko znečištění zvyšují? Nebo všichni obyvatelé Norska, protože mořské ekosystémy jsou naším společným dědictvím?

Možnosti ukládání oxidu uhličitého

V norské části Severního moře je podle odhadů norského Státního ředitelství ropy možné ukládat 72 gigatun oxidu uhličitého. „To odpovídá přes 1400 let norských emisí tohoto plynu. Vešly by se tam na mnoho let všechny emise Norska i Evropy,“ tvrdí vedoucí projektu Eva Hallandová z Norského ředitelství ropy zmiňované agentuře NTB.

Norský ministr pro ropu a energie charakterizuje zmapování dna moře za účelem nalezení geologicky vhodných míst pro ukládání oxidu uhličitého za průkopnické a myslí si, že Atlas CO₂, jak se projekt nazývá, sklidí mezinárodní pozornost: „Je málo platné zadržovat CO₂, nemáme-li bezpečné místo na jeho ukládání. To je předpokladem toho, že se zadržování a ukládání oxidu uhličitého bude používat jako opatření ve snaze o záchranu klimatu.“

V oblastech, kterým se dostalo označení „efektivní a bezpečné úložiště“, je prostor pro 1,1 gigatun (1,1 miliardy tun) CO₂. To odpovídá norským emisím za dvacetileté období. Kromě toho byla zmapována možná úložiště pro dalších 67 gigatun v oblastech, jež jsou zatím pokládány za vysoce bezpečná, ale bude v nich ještě třeba provést další ověřovací vrty. Další čtyři gigatuny mohou být ukládány v tzv. teoretických objemech.

Největším úložištěm pro CO₂ je asi 300 km dlouhý komplexní útvar Utsira, ležící 800 až 1000 m pod hladinou moře poměrně blízko pobřeží jihozápadního Norska. Odhadem je tu zbývající kapacita 16 miliard tun. Od r. 1996 je úložiště užíváno ke vstřikování asi milionu tun CO₂ ročně z plynového ložiska Sleipner, kde se těží plyn obsahující třikrát tolik CO₂, než povolují evropské prodejní deklarace. Daň na CO₂, jež byla uvalena v r. 1991, znamená, že pro společnost Statoil je rentabilní tento plyn oddělovat a ukládat ho v utsirském útvaru. Firma to dělá také s plynem z pole Snøhvit (Sněhurka) u Finnmarky na dálném severu.

Střídající se hospodářská aktivita, teploty a poměr mezi cenou ropy a elektřiny způsobují, že emise oxidu uhličitého rok od roku kolísají. V Norsku mezi roky 1990 a 2007 prudce vzrostly o bezmála 31 %, načež v následujících dvou letech opět klesly, zřejmě v důsledku finanční krize. Nyní jsou opět na vzestupu.

Norský premiér si podle kritiků protiřečí. Na jednu stranu říká: „Budeme potřebovat více ropy," na druhou tvrdí: „Musíme se vypořádat s problémy spojenými s klimatickými změnami." Ty dva cíle nejsou slučitelné. Ukládání CO₂ prý není řešení, protože osud Země nelze nechat na technologii, jež je stále takřka ve fázi výzkumu, a metodě, jež vyžaduje hodně energie a rozsáhlé oblasti na ukládání.

Norští občané i firmy již dlouho platí vysoké daně a poplatky za znečišťování, zatímco státní tzv. ropný fond kupuje akcie firem podílejících se na těžbě ropných písků v Kanadě, což představuje údajně ekologicky nejhorší formu těžby. Nesmrdí to dvojí morálkou politiků „doma“ a „ve světě“? 

Původní obyvatelstvo v Kanadě kritizovalo norský Statoil a norské úřady za to, že má Norsko výtečnou pitnou vodu, zatímco norské úřady nechávají Statoil znečišťovat vodu kanadských Indiánů. Těžbou ropného písku prý Norsko porušuje lidská práva. V Norsku se nedávno konala konference původních obyvatel, která přijala prohlášení dožadující se práva veta na těžbu ropy, plynu a nerostů v oblastech obývaných původními obyvateli. Doufají, že toto právo schválí OSN.

Několik případů, které poskvrnily pověst firmy Statoil

Únik ropy z plošiny Bravo v roce 1977 byl dosud největším ekologickým neštěstím v norském průmyslu ropy a plynu, jež poukázalo na nedostatky v připravenosti na havárii. Měřeno počtem zmařených životů se největší neštěstí odehrálo na plošině Alexandra Kiellanda. O život při něm přišlo 123 lidí, byť následky pro životním prostředí byly omezené.

Neštěstí bývají vysvětlována lidskými a technickými selháními, povětrnostními podmínkami a kombinací těchto příčin. Mnohdy je to součet mnoha menších chyb, jež v důsledku vedou k neštěstí. Technologie a bezpečnostní zařízení nejsou natolik bezpečná, jak se někdy tvrdí.

Případů pokusů o zatajení úniků ropy již bylo mnoho. Naposledy norská média informovala o tom, že společnost Statoil dala vědět norskému Ředitelství pro ropu a plyn až dva roky poté, co na začátku roku 2011 zjistila, že došlo k velkému úniku ropy z ložiska Njord v Severním moři.

Podle čerstvé zprávy Dozorčího úřadu norského průmyslu ropy a plynu není řízení bezpečnostních opatření v norském ropném a plynárenském průmyslu vyhovující. „Společnosti mají informace o nefungujících opatřeních, ale nedostatky neodstraňují,“ tvrdí ředitel úřadu Finn Carlsen. To znamená, že i jedna osoba nebo technický problém může vyvolat větší událost. Firmy neříkají pravdu, když tvrdí, že systém je vymyšlen a zorganizován tak, že by muselo selhat mnoho pojistek, aby došlo k havárii.

Povětrnostní podmínky často mají rozhodující vliv na to, zda budou úniky ropy a chemikálií zanedbatelné, či katastrofické. Během nehody ropného tankeru Full City v roce 2009 uniklo málo ropy, ale protože se nehoda stála blízko břehů, byl účet za úklid nakonec bezmála 300 milionů norských korun. To dosvědčuje, že i když se pohroma odehraje v oblasti s lidskými zdroji připravenými na zásah a se spoustou vybavení, je kontrola nad případnými následky mnohdy mizivá.

Dále jsou problémy se stabilitou plošin, jež se dají přesouvat z místa na místo. Jen za poslední rok se naklonily tři norské plošiny.

Při případné havárii v Arktidě, zejména v oblastech pokrytých ledem, by podle odborníků mohly být následky nedozírné. Ani Norsko není na tamní mráz a extrémní podmínky připravené navzdory tomu, že norské technologie jsou v tomto směru údajně nejlepší na světě.

Postoji norské vlády v otázkách klimatu a sázením na cizinu odůvodňují někteří norští ekonomové požadavek na privatizaci firmy Statoil. Podle nich není úkolem státu starat se o takový rozmach firmy v zahraničí, o jaký Statoil dlouhodobě usiluje. Upozorňují i na nepřeklenutelnou propast mezi investicemi do zachování deštných pralesů na jedné straně a do těžby ropných písků v Kanadě na straně druhé.