Pokrok nahradila apokalypsa

Budou města v budoucnu pod zemí, plná vyspělých technologií a řízená radou moudrých, nebo se spíš stanou semeništěm zločinu, proti kterému budou zasahovat napůl lidé napůl stroje? Půjde o místa plná násilí a plotů oddělujících chudé od dekadentně žijících bohatých, či snad ruiny obývané hordami anonymních mas, nad jejichž hlavami přelétávají skuteční lidé-občané?

Přemýšlení o budoucnosti měst se vždy pohybovalo v prostoru vymezeném dvěma hraničními proudy myšlení – utopickým a apokalyptickým. Když se o městě budoucnosti snilo v 19. a na počátku 20. století, navrch měla spíš utopie, která reagovala na bouřlivý rozmach průmyslu (industrializaci), jím podmíněný růst měst a jejich vlivu (urbanizaci) a negativní sociální a environmentální důsledky, které z nich vyplývaly.

Ať už jde o ideu zahradních měst Ebenezera Howarda a jí inspirované realizace (v Praze například výstavba na Spořilově), nebo o sociálně inženýrské projekty jako Bournville průmyslníků Cadburyových, Godinovu Familistéru či Baťův Zlín, v pozadí utopického snění o městě a snahy o jejich realizace najdeme představu, že důkladně promyšlené a vystavěné městské prostředí zformuje jeho obyvatele a ze vztahu mezi (novým) prostředím a (přetvářeným) člověkem vznikne lepší společnost obývající ideální město.