Když v létě loňského roku australská vláda představila ambiciózní plán na zákon, který by měl přimět technologické giganty Google a Facebook platit tamním médiím za to, že publikují odkazy na jejich články ve výsledcích vyhledávání a na sociálních sítích, australská média mu aplaudovala. Ostatně, bylo to výsledkem jejich dlouhodobého lobbingu.

Nyní se přání politiků i médií vyplnila, zákon prošel tamním parlamentem a Facebook se mu podřídil. Místo placení se ale rozhodl, že přestane zveřejňovat odkazy na australské zpravodajské servery. Přesně v duchu rčení "dejte si pozor na svá přání, mohla by se vyplnit".

Nedávno jste již předplatné aktivoval

Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.

Pokračovat na článek

Tento článek pro vás někdo odemknul

Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!

Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.

Zdá se, že už se známe

Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.

Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma

Na váš e-mail jsme odeslali bližší informace o vašem předplatném.

Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.

Na váš e-mail jsme odeslali informace k registraci.

V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.

Pokračovat na článek

Co se přesně stalo? Facebook v první řadě fakticky zablokoval stránky (Facebook Pages) australských vydavatelů a jejich médií. Stránky jako takové zůstávají, ale zmizel z nich veškerý obsah a není možné přidávat nový. Kromě toho nelze na celém Facebooku sdílet odkazy na australská média a tamní uživatelé Facebooku nemohou vidět facebookové stránky zpravodajských serverů kdekoliv na světě a ani na Facebooku nevidí sdílené odkazy jiných zpravodajských serverů.

Proponenti zákona tvrdí, že Facebook vydělává na obsahu, který vytvořil někdo jiný, a měl by za to platit. Facebook naopak prohlašuje, že jeho zisky ze sdíleného zpravodajského obsahu jsou minimální a že naopak zdarma propaguje webové stránky médií a umožňuje jim vydělávat. Ať už je pravda kdekoliv, při zachování současného stavu nebude vydělávat nikdo na nikom a uvidí se, koho to bude bolet víc.

Technologické giganty typu Facebook a Google a v menší míře třeba Twitter, Amazon, Apple nebo Microsoft jsou trnem v oku vládám po celém světě. Jsou totiž dostatečně velké a silné na to, aby svým vlivem mohly konkurovat státům. A něco takového si žádný stát nemůže dovolit, protože násilím vynucovaný monopol je podstatou jeho existence. Souboj australské vlády s Facebookem je v zásadě měřením sil, ve kterém australská média hrají vedlejší roli.

Samozřejmě že peníze od Facebooku a Googlu by se producentům mediálního obsahu hodily. Stejně jako všude na světě se i v Austrálii tradiční média (v čele s tamní odnoží News Corp Ruperta Murdocha) potýkají s nezvládnutou digitální transformací. Nejsou schopna sehnat dostatek platících čtenářů ani inzerentů a státem reglementované výpalné by jim přišlo vhod. Očividně je pro ně jednodušší ho prosadit než vytvářet takový obsah, za který někdo bude platit dobrovolně.

Je bez diskuse, že technologické firmy vyrostly způsobem, který je... nepohodlný. Pro státy samé, pro řadu tradičních firem... Vytvořily si postavení, kdy jsou v podstatě nezbytnou civilizační infrastrukturou, ovšem plně soukromou a podléhající jenom minimální regulaci a zodpovědnosti. Kdy mají naprosto unikátní postavení, v jehož rámci sice mají moc klasických médií, ale pramalou zodpovědnost telekomunikačních operátorů. Kdy sice nezodpovídají za obsah vytvářený a sdílený uživateli, ale zároveň o něm mohou bez kontroly rozhodovat, co komu zobrazí, kdo bude protežován a kdo naopak upozaděn. 

Snahy tento stav změnit a donutit sociální sítě si vybrat skončily dříve, než začaly. Aktivita Trumpovy administrativy, že by si sociální sítě musely zvolit buď pozici telekomunikačního operátora (který není zodpovědný za obsah svých zákazníků, ale nesmí do něj o své vůli zasahovat), nebo pozici média (které je editorem obsahu, ale pak za něj nese zodpovědnost), se setkala s obrovským odporem, že by prý napomáhala šíření fake news.

Obavy z šíření konspiračních teorií ostatně zaznívají i v souvislosti se současným krokem Facebooku v Austrálii. Totiž že absence oficiálních médií povede k většímu rozšíření informací z těch neoficiálních.

Nápady australského střihu nejsou bohužel ojedinělé, podobnou nezdravou kreativitu projevují vlády porůznu na celém světě. Nejdále je asi Francie, ale mluví se i o celoevropském řešení. Nicméně Austrálie je prvním místem, kde se Facebooku nepodařilo odvrátit hrozbu pomocí peněz, které s ohledem na jeho tržby představují drobné. Právě proto se odhodlal k tak razantní odpovědi, která pro něj znamená krátkodobý problém (ve středu jeho akcie klesly o 2 %), ale z dlouhodobého hlediska tím odvrací škodu mnohem větší.

Chvíle, kdy si soukromá firma mohla dovolit zablokovat účty úřadujícího prezidenta Spojených států amerických, byl okamžik, kdy se na chvíli zastavilo slunce a svět už nikdy nebude, jaký býval. Ale podobně jako triumfátorům v dobách antického Říma šeptal auriga – vozatajský otrok – do ucha "memento mori", i Trumpovým kritikům ve chvíli jejich triumfu téměř s jistotou tenký hlásek šeptal "příští můžeš být ty". A protože přetlačovanou v Austrálii jistě s napětím sledují i mandaríni Evropské unie, nezbývá než doufat, že i jim nějaký auriga připomíná, že další na řadě mohou být oni.