Byl malý, moderní a měl tu největší šanci nahradit vinyl a kazety. Hudební formát minidisc od Sony sliboval pohodlí při přehrávání, nadstandardní funkce a také dokonalou kvalitu při kopírování hudby. A přesto ho polovina světa vnímá jako neúspěšný experiment.
Odmítaví vůči minidisku byli hlavně v USA. V Evropě a domácím Japonsku dokázal formát uspět, i když trochu jinak, než si v Sony asi představovali. Žádoucí je toto médium i 30 let po svém uvedení na trh – i když jsou nahrávky často dražší než gramofonové desky, dokonce i dnes vznikají nové. Je vidět, že minidisc to stále nezabalil, ačkoliv ho už převálcovaly iPody od Applu.
Nedávno jste již předplatné aktivoval
Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.
Tento článek pro vás někdo odemknul
Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!
Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.
Zadejte e-mailovou adresu
Zadejte e-mailovou adresu. Zadaná e-mailová adresa je ve špatném formátu.
Máte již účet? Přihlaste se.
Zpracování osobních údajů a obchodní sdělení
Využitím nabídky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.
Přihlaste se,
nebo si jen přečtěte odemčený článek bez přihlášení.
Zdá se, že už se známe
Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.
Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma
Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.
V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.
Pokračovat na článekSony přišlo s novým fyzickým formátem pro uložení hudby v roce 1992, tedy ve stejnou dobu, kdy Philips ukázal světu formát DCC – nástupce své klasické magnetofonové kazety, která v té době měla za sebou už skoro třicet let věrné služby milovníkům hudby. Obě firmy měly stejný cíl – nabídnout vyšší zvukovou kvalitu a digitální uložení dat. Philips se ovšem držel tradiční magnetické pásky i s jejími nevýhodami, hlavně s nutností přetáčet pásku místo přímého přístupu ke konkrétním skladbám.
Sony se proti tomu inspirovalo úspěchem společného projektu s Philipsem, tedy kompaktním diskem. Ten už byl na trhu 10 let a přesvědčil publikum, že digitálně věrný zvuk je pro domácí poslech praktičtější a kvalitnější než kazety a gramofonové desky. Minidisc si z CD vzal formát disku a pro čtení uložených dat používá v podstatě stejný laser. Fyzicky se ale minidisky lišily. Průměr disků byl pouze 64 milimetrů a samotné medium je jen 1,2 milimetru tenké. I proto je uložené v plastové schránce, která zajišťuje velkou mechanickou odolnost.
Proti CD ale nejde o čistě optické medium – záznam dat na prodávané „prázdné“ disky využívá kombinaci laseru a magnetu. Laser při zápisu dat zahřívá materiál disku asi na 200 stupňů Celsia, což je teplota, při které se mění jeho fyzikální vlastnosti. Elektromagnetická hlava tak rychlým střídáním polarity vytváří v materiálu jedničky a nuly. Tento proces je podle Sony možné opakovat milionkrát bez ztráty kvality, ale v praxi toto tvrzení, pokud víme, nikdo neověřil, protože by takový experiment trval příliš dlouho.
Tvrzení o „nezničitelnosti“ i možnosti mnohonásobného použití minidisků se ale dá snadno uvěřit. Třicet let staré disky stále fungují – jak lisované originály s hudbou od velkých vydavatelů, tak disky, které si nahrávali sami uživatelé. A samotné přehrávače a rekordéry vykazují solidní trvanlivost i v náročném prostředí.
Od balvanu k „počítačové mechanice“
Původní záměr Sony bylo prosadit minidisc jako standardní hudební nosič pro distribuci originálního obsahu. Malá velikost minidisků při srovnatelné kapacitě s CD znamenala úsporu místa nejen v kapsách uživatelů, ale také ve skladech – podobně jako dnes krabičky s iPhony bez nabíječky.
Velké plány Sony ale narazily na jinou zajímavou vlastnost minidisků – jejich schopnost vytvořit dokonalou kopii uložené hudby. Při kopírování z audio CD došlo ke ztrátě části dat, protože minidisc pracuje se ztrátovou kompresí – s algoritmem ATRAC –, která byla zejména v první generaci horší než MP3, ale každá další kopie byla identická. A snadné kopírování autorsky chráněného obsahu většiny vydavatelů hudby vadilo.
Rychlému nástupu minidisků bránila i vysoká cena samotných disků a potřebných zařízení. První modely byly větší a dražší než špičkové walkmany, které Sony v té době nabízelo, a krátká byla i provozní doba prvních přehrávačů. Sony MZ-1 a MZ-2P, první kapesní rekordér a první kapesní přehrávač minidisků, vážily 700, respektive 680 gramů. Na baterii přitom vydržely přehrávat jen 75 minut, pak bylo nutné zařízení hodinu dobíjet.
Sony se nenechalo odradit a během pár let vyvinulo přehrávače s třetinovou hmotností a pětihodinovou výdrží při provozu na jednu AA baterii. Tato zařízení už uživatele nacházela mnohem snáze a jen potvrdila, že první generace nových audio technologií pouze naznačují, kam se japonští inženýři mohou dostat.
Po deseti letech zvládal rekordér MZ-N510 s hmotností 103 gramů přehrávat hudbu přes padesát hodin a měl dost energie na 18 hodin nahrávek. Poslední model, který Sony uvedlo na trh v roce 2003, vážil s nabíjecí baterií 91 gramů a dokázal s ní přehrávat hudbu až 60 hodin. S přídavnou AA baterií pak mohl být v provozu 155 hodin v kuse.
Sony po první generaci minidisků přidalo nové varianty svého algoritmu pro kompresi zvuku a nabídlo také „long play“, tedy záznam a přehrávání zvuku s nižší kvalitou. Výrazný pokrok pak představovala technologie NetMD, se kterou chtělo Sony konkurovat „empétrojkám“. NetMD přehrávače a rekordéry se uměly spojit s počítačem a uživatel na ně mohl kopírovat zvukové soubory podobně jako do iPodu, a to včetně možnosti editovat názvy souborů a další informace, které se pak zobrazovaly na displeji samotného přehrávače nebo na dálkovém ovládání s integrovaným displejem.
Komunikaci mezi počítačem a minidiskem zajišťovaly speciální aplikace, ale v současnosti je možné na minidisc kopírovat hudbu z počítače prostřednictvím webového rozhraní Web Minidisc.
O tom, jak moderně minidisky ve své době působily, svědčí to, že ho použili filmaři Matrixu ve scéně s bílým králíkem. Roli datového média budoucnosti si také zahrály ve filmu Johnny Mnemonic. Minidisky v době natáčení Matrixu ale s daty (kromě hudby) ještě pracovat neuměly. To přišlo až v roce 2004 s formátem Hi-MD, jehož disky měly kapacitu 1 GB a mechaniky uměly přeformátovat obyčejné „hudební“ disky na datové s kapacitou 305 MB.
Minidisky pro profesionály
Celá řada kapesních přehrávačů a rekordérů minidisků měla i digitální vstup pro nahrávání ze stolních CD přehrávačů, vstupy pro mikrofon či linkový vstup. To vše nahrávalo tomu, aby minidisky sloužily k nahrávání čehokoliv – od přednášek ve školách přes obchodní jednání (část mé sbírky minidisků je z archivu právníka, který na ně zaznamenával schůzky s klienty) až po profesionální nahrávky ve studiích.
Skutečně profesionálních nahrávacích systémů s podporou záznamu více kanálů bylo překvapivě málo. Zdokumentovaných je pouze pět variant. Jeden model mělo Sony, jeden Tascam a tři varianty minidisc rekordérů pro profesionální využití nabízela Yamaha, která jako jediná vyráběla i osmistopou variantu s délkou záznamu 18 minut, přičemž čtyřstopé rekordéry zvládaly na jeden disk uložit až 37 minut záznamu a ve stereu 74 minut.
Zatímco profesionálních vícestopých rekordérů pro nahrávací studia vzniklo málo, ty obyčejné byly mezi muzikanty a zvukovými profesionály populární díky snadné dostupnosti, nízkým cenám a vysoké kvalitě záznamu ve srovnání s kazetami. Minidisky pro nahrávky vznikajících skladeb používali třeba i Radiohead, kteří k minidisku připoutali pozornost v roce 2019, kdy na na internet uniklo více než 16 hodin dříve nezveřejněných nahrávek. Hacker, který skupinu vydíral, neuspěl a Radiohead raději kompletní nahrávky oficiálně zveřejnili k volnému poslechu. A ty původní se stále dají najít.
Hudby na minidiscích, které se lisovaly podobně jako CD, se moc neprodalo. Důvodem byla vyšší cena ve srovnání s CD verzemi i obecně slabší nabídka, která vycházela z menšího počátečního rozšíření – cédéčka už byla při oznámení minidisků na trhu deset let. Vedlejším efektem nevelkého množství alb i menších nákladů jsou vysoké ceny originálních alb. Sběratelů je více než dostupných disků. Třeba minidisc Věra Martinová & přátelé přijde na přibližně 750 korun, CD se dá koupit za stovku. Za originální minidisc Michaela Jacksona nebo třeba Depeche Mode se platí pět tisíc i více, i když zdaleka nejde o tak živý trh jako u vinylů.
Kouzlo minidisku vždy bylo ve snadné možnosti záznamu čehokoliv. Toho využívají alternativní kapely i nyní a na minidiscích vydávají svoje díla v rámci marketingu, i když místo lisování jde o „vypálené“ disky.
Novinářská a divadelní láska
Nejdéle vydržely minidisky v provozu v médiích a divadlech. Pro novináře byly před příchodem digitálních diktafonů fantastickými nástroji pro pořizování rozhovorů. Šlo o spolehlivější a praktičtější zařízení než páskové diktafony a lépe se s nimi pracovalo, například díky možnosti oddělovat při nahrávání jednotlivé otázky a odpovědi, což usnadňovalo editaci příspěvků v rozhlase. Na používání tohoto zařízení v Káthmándú vzpomíná například bývalý zahraniční zpravodaj Českého rozhlasu Petr Vavrouška. Zkušenosti s minidisky v pracovním procesu mají i někteří kolegové z HN.
V novinách a v rozhlasu se později prosadily modernější technologie, minidisky se ale stále ještě drží v oblasti profesionálního zvuku. Řada divadel, včetně třeba Dejvického nebo Švandova, používá toto zařízení jako zdroj zvukových efektů pro některá svá představení nebo je alespoň stále vede v evidenci. Na divadle měli a možná stále mají zvukaři rádi původní výhody minidisků – možnosti okamžitě zvolit libovolnou stopu, upravovat jejich pořadí a také přehrávat zvuky s automatickou pauzou po skončení vybrané stopy.
Pro domácí poslech je minidisc zajímavý méně. CD má vyšší zvukovou kvalitu, vinyl pak může mít lepší dynamiku i třeba větší fotografii na přebalu. Většinu přehrávání hudby dnes obstarávají streamovací služby v čele se Spotify a Apple Music. Pokud si ale pořídíte MD přehrávač a dostanete k němu i nějaké disky, je skoro povinnost si je před smazáním a nahráním vlastní hudby poslechnout, člověk si tak rozšíří hudební obzory, zvláště pokud objednává minidisky přímo z Japonska, kde se stále ještě dají prázdné disky koupit.
Na cestách pak minidisky ani kazetové přehrávače neobstojí proti telefonům, které na jedno nabití také zvládnou desítky hodin audia. Sám jsem ale s sebou minidisc vzal třeba na skautský tábor, abych zbytečně nevybíjel telefon. V každém případě si MD zaslouží alespoň vzpomínku – na památku desítek let rozhlasových reportáží a stovek ozvučených divadelních inscenací.
