Co je ještě práce – a co je splněný sen? Recenzování Horizon: Forbidden West by pro mě mohlo být obojím. Důvod je jasný. Jde o první skutečně velkorozpočtovou hru od Sony, která dokáže využít schopností PlayStation 5 – od ovladače přes zvukový systém až po rychlé úložiště a výkonné výpočetní a grafické čipy.
Pro majitele konzolí Sony je Horizon: Forbidden West hlavně pokračováním příběhu hrdinky Aloy. Dívka zrozená bez matky musela před pěti lety zachránit svůj klan a celý svět před zdivočelými stroji připomínajícími dinosaury a jiná zvířata. Původní hry se prodalo 20 milionů kopií – právem. Sympatická hrdinka a příběh, který chytře využívá lákadla primitivního světa s moderními technologiemi, daly dohromady jednu z nejlepších her pro PlayStation 4 a jednu z nejlepších nových herních značek vůbec.
Druhý díl láká hráče na mnohem větší herní svět, slibuje nové stroje, nové i staré známé postavy a ještě více tajemství, která je nutné odhalit. Sony nám s ohledem na rozsah hry poskytlo kopii s předstihem a u recenzí svolilo, aby vyšly pět dní před vydáním hry. To samo o sobě svědčí o sebevědomí tvůrců i o délce samotné hry, která uživatele zavede na Zapovězený Západ.
Nedávno jste již předplatné aktivoval
Je nám líto, ale nabídku na váš účet v tomto případě nemůžete uplatnit.
Tento článek pro vás někdo odemknul
Obvykle jsou naše články jen pro předplatitele. Dejte nám na sebe e-mail a staňte se na den zdarma předplatitelem HN i vy!
Navíc pro vás chystáme pravidelný výběr nejlepších článků a pohled do backstage Hospodářských novin.
Zadejte e-mailovou adresu
Zadejte e-mailovou adresu. Zadaná e-mailová adresa je ve špatném formátu.
Máte již účet? Přihlaste se.
Zpracování osobních údajů a obchodní sdělení
Využitím nabídky beru na vědomí, že mé osobní údaje budou zpracovány dle Zásad ochrany osobních a dalších zpracovávaných údajů, a souhlasím se Všeobecnými obchodními podmínkami vydavatelství Economia, a.s.
Přihlaste se,
nebo si jen přečtěte odemčený článek bez přihlášení.
Zdá se, že už se známe
Pod vámi uvedenou e-mailovou adresou již evidujeme uživatelský účet.
Děkujeme, teď už si užijte váš článek zdarma
Od tohoto okamžiku můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Začít můžete s článkem, který pro vás někdo odemknul.
V e-mailu máte odkaz k nastavení hesla a dokončení registrace. Je to jen pár kliků, po kterých můžete číst neomezeně HN na den zdarma. Ale to klidně počká, zatím si můžete přečíst článek, který pro vás někdo odemknul.
Pokračovat na článekHorizon představuje postapokalyptický svět. Děj zavede hráče z Colorada a Utahu, které jsme navštívili v prvním dílu, do Nevady a Kalifornie. Sony už předem ukázalo ruiny sanfranciského mostu Golden Gate se zbytky červeně zabarvených pilířů. Vývojáři ale v lákavých záběrech ze hry neprozradili, jak dlouho si na kalifornské snění ve hře počkáte. Mohou to klidně být desítky hodin putování přes zelené pláně, zasněžené i rozpálené hory a pouště.
Je jen málo her, které mají podobně rozsáhlý a krásně zpracovaný svět. Estetikou i důrazem na detaily připomíná Zapovězený Západ nejvíce Zaklínače 3 nebo Assassin’s Creed: Odyssey. Toto srovnání není náhodné. Vývojáři z Guerrilla Games se inspirovali tím, co ve hrách na hrdiny funguje.
Potřebujete silného hrdinu, sympatické vedlejší postavy a svět, jenž je vizuálně lákavý, proměnlivý a nabízí spousta věcí, které objevovat. Někdy je těch věcí příliš, ale po desítkách hodin strávených primárně hlavní příběhovou linií se na Zapovězeném Západě podařilo najít rozumný balanc. I když se ženete za odhalením všech tajemství, na některé vedlejší úkoly narazíte přirozenou cestou, a tak to má být.
Záchrana světa podruhé a trochu jinak
O příběhu je lepší moc neprozrazovat, rozhodně ne nad rámec toho, co ukázalo Sony. Aloy po původním zničení „zdivočelé“ umělé inteligence, která ohrožovala obnovu planety do obyvatelného a dlouhodobě udržitelného stavu, narazí na potíže. Místo zlepšování podmínek podléhají rostliny i zvířata nákaze, jakémusi moru, který se šíří ze západu. Aby Aloy postupný zánik života odvrátila, musí najít zálohu základní umělé inteligence a zajistit spuštění ozdravných procesů.
Aby to nebylo tak jednoduché, bude se muset vydat přes území, kde proti sobě vedou válku domorodé klany a rebelové, kteří mají přístup k technologiím stejně jako Aloy – a mohou při cestování i v boji také používat ovládnuté stroje. Při tom naše hrdinka ovšem narazí na Cizince. Jedné z těchto nových postav dala hlas i tvář Carrie-Anne Mossová, známá z filmové tetralogie Matrix.
Prozradit mohu vlastně ještě jednu věc o příběhu – odhalení toho, co se vlastně děje a jak to skončí, mě několikrát udrželo u televize hodně hluboko přes půlnoc. Kam se hrabou filmy, ve kterých divák může jen pasivně sledovat, co herci dělají. Hry nabízejí mnohem intenzivnější zážitek, který přitom lze nakonec poskládat do filmového formátu v podobě sestřihu animovaných příběhových sekvencí. Ale nikdy to nebude takové, jako když s posledním zbytkem zdraví dokážete najít správnou strategii, porazíte obří stroj určený původně pro práci v kamenolomu a potom můžete, celí roztřesení, u ohně doplnit zásoby, obvázat rány a vyrazit dál za voláním umělé inteligence.
Autoři si připravili pár zvratů, které znalec žánru nejspíše bude čekat, ale to nic nemění na celkově výborné práci scenáristů. Nejde jen o dramatické věci, ale i o to, že hra čas od času vyvolává pocit, že jste už takhle blízko splnění nějakého úkolu, aby vám do cesty najednou hodila nějakou nečekanou překážku.
To nejlepší na příběhu Aloy ve hře Horizon: Forbidden West ale není samotná kostra příběhu, ale maso na ní – hlavní i vedlejší postavy a jejich interakce. Hra se určitě dá projít rychleji, když budete přeskakovat konverzace Aloy s jejími přáteli i soky, ale ze hry si pak tolik neodnesete. To platí i pro případ, že se budete vyhýbat vedlejším úkolům často spojeným s prozkoumáváním ruin a objevováním střípků z minulosti. Nechybí ani odpověď Guerilla Games na Gwent ze Zaklínače: strategická hra Úder, ve které proti sobě hráči staví figurky strojů a využívají terén k poražení soupeře.
Tentokrát přitom Sony myslelo na české hráče – a celou hru nabízí v českém překladu. Všechny texty ve hře jsou přeložené, tedy veškeré konverzace, zápisky v deníku i uživatelské prostředí. První díl Horizonu jako nová značka možná neměl dost důvěry v to, že se náklady na překlad vrátí, tentokrát už si příběh užije mnohem více lidí.
Kolik zbraní máš…
Příběh je hlavní devizou hry, svět se stroji ve zvířecích podobách druhým lákadlem, ale po běhání stráví Aloy nejvíce času průzkumem a bojem. Už první díl přitom nabízel poměrně složitý systém, který obsahoval spoustu různorodých zbraní a dovedností, jež si Aloy mohla osvojit. V základu má hráč k dispozici tři možnosti, jak likvidovat nepřátele – boj z blízka se speciálním kopím, luk a další zbraně na dálku, systém pastí a tenat, do kterých lze nepřátele – lidské i strojové – vlákat.
Pro boj zblízka je k dispozici pouze kopí. Vzhledem k velikosti strojů a jejich schopnosti zabít Aloy během jednoho či dvou zásahů je nejlepší tuto zbraň používat ze zálohy – plížení je další nástroj lovkyně kmene Nora a spasitelky Meridianu, jak se Aloy ve hře říká na základě uplynulých dobrodružství. Úder ze zálohy dokáže většinu potvor zabít, v každém případě způsobí značné zranění. Kopí umí po správném použití „přeprogramovat“ stroje a přeměnit je v dopravní prostředek.
Boj na dálku je mnohem rozmanitější a „bezpečnější“, i když většina strojů umí útočit také tímto způsobem. Vedle luků s různými šípy jsou ve hře i další zbraně. Už známé vrhače munice nebo pastí doplňují nové možnosti – kopí, disky, které fungují jako bumerang, a také zbraň, která potěší všechny fanoušky herní série Quake. Ano, Aloy může získat přístup k hřebíkometu, který funguje tak trochu jako kulomet, jen má omezenější kapacitu zásobníků, ale ve srovnání s šípy je to rachot.
Proti prvnímu dílu autoři rozšířili souboj o nové speciální útoky a nové alternativní režimy střelby, kdy se například kopí promění v past, kterou lze přesně vrhnout směrem k postupujícímu nepříteli. Hráči se mohou zlepšovat celkem v šesti kategoriích, všechny přitom zahrnují různá vylepšení bojových schopností, kdy i kategorie „přeživší“ zaměřená na léčení zranění v boji obsahuje nové režimy střelby pro jednu ze zbraní. Hráče celkem čeká 162 různých dovedností. Hra moc nevysvětluje, jaké schopnosti by si měl hráč osvojit, je snadné se v jejich množství ztratit nebo příliš brzy investovat do dovedností, které člověk nevyužije, ale to brzy doženou návody na „nejsilnější Aloy“ od nadšených fanoušků.
Součástí přepracovaného soubojového systému je také možnost více skládat boj z blízka a z dálky. Při správné kombinaci rychlých a silných úderů lze vytvořit výboj energie, který po zásahu šípem exploduje. Osobně mi nepřišlo příliš rozumné se pouštět do bojů tělo na tělo, ty se vyplatí jen v případě stažení soupeře na zem, kdy jde k němu doběhnout a udělit mu kritický zásah kopím – pokud pak stačíte zase odběhnout. Jinak je lepší prodlevu v boji využít k nastražení pastí.
Skvěle je ve hře vymyšlené přepínání zbraní a výroba munice. To lze dělat během bitev – hra se ale nezastaví, jen se zpomalí, takže dá šanci přebít nebo doplnit zásobu šípů, ovšem zachovává dynamiku soubojů. Správná volba zbraně a munice je přitom klíčová. Stroje se liší zranitelností vůči různým druhům poškození, kterých je ve hře deset: slabost proti ohni, vodě, kyselině, plazmě, elektřině… a k tomu základní mechanický úder a kumulace zásahů stejným druhem poškození.
Aby si člověk nemusel všechno pamatovat, má k dispozici Fokus, tajemné zařízení z prvního dílu, které umí analyzovat slabá místa soupeřů, takže se dozvíte, jaký typ munice a pastí platí na daného protivníka. Aloy i v průběhu hraní občas utrousí něco o tom, co by hráč měl dělat, což je příjemný detail. Důležité ovšem je věnovat čas a suroviny vylepšováním zbraní nebo nákupu jejich lepších verzí od obchodníků – právě tak lze získat munici s vhodnými efekty. A u zbrojí pak platí, že je lze vyměňovat a vylepšovat tak, aby chránily proti typům zranění, která způsobují stroje, jimž Aloy zrovna čelí.
Když se podaří všechno poskládat, je boj radostí. Většinou Aloy bojuje s více protivníky zároveň, musí se pohybovat, správně odhadovat, kdy a jak a na koho vystřelit, kdy uskočit… je to intenzivní, a když dozní bojová hudba jako znamení, že nebezpečí skončilo, vyplaví se spousta serotoninu. Stejně tak je parádní pocit, když se vám povede zlikvidovat celé hejno strojů tichými údery díky tomu, že si správně díky Fokusu nastudujete jejich pohyb. Jen je důležité často hru ukládat, pokud jen budujete zásoby surovin nebo cestujete na velké vzdálenosti – stačí najít nejbližší táborový oheň.
Výuka a pomoc na dosah
Ve hře je dost příležitostí, jak si nové zbraně a schopnosti osvojit. Hned několik osad domorodých kmenů, se kterými Aloy přijde do kontaktu, má cvičiště se zkušenými instruktory boje. Kromě představení nových zbraní a bojových technik nabízejí tato místa i časově omezené výzvy, jejichž absolvování lze brát jako známku dobrého zvládnutí „probírané látky“.
Opravdu není dobrý nápad tuto část hry ignorovat, protože i na normální obtížnost se boje s více stroji najednou snadno zvrtnou. Ve hře je navíc několik okamžiků, kdy obtížnost rázem vyskočí nahoru a bez dokonalého zvládnutí zbraní i taktiky se dál hráč přes takovou šarvátku nedostane – leda že by zvolil nižší obtížnost. Podobné to bylo i v prvním dílu, v několika okamžicích se rytmus hry a její obtížnost proměnily a dalo práci se přizpůsobit.
Na druhou stranu Horizon Forbidden West obsahuje dvě varianty snadné obtížnosti a nabízí spoustu zjednodušení pro hráče, kteří nemohou nebo nechtějí bojovat s výzvami. Na normální a vyšší obtížnost jsou například nejlepší části kořisti ze strojů vázané na to, že nejprve oddělíte vybranou část stroje od zbytku. Pokud stroj jen zabijete, součástky potřebné pro vylepšování zbraní a zbrojí z nich nevypadnou.
Ve snadném režimu jsou všechny potenciální kousky kořisti v mršině. Škoda jen, že tuhle možnost nejde zapnout u normální úrovně obtížnosti. Osobně mi ani v prvním díle nedávala tato zvláštnost smysl. Oddělený kus zbroje nebo konstrukce stroje se přece snáze poškodí, než když Aloy složí celý kus rychle jedním úderem ze zálohy nebo chirurgickými zásahy do citlivých míst.
Další způsob ulehčení a zpřístupnění hry většímu počtu lidí je režim kopilota, který známe z Xboxu – Aloy pak mohou ovládat dva lidé najednou.
Fauly v zájmu zábavy
Oddělení vzácnějších kusů šrotu od běžné kořisti je jen jeden z příkladů, kdy autoři hry v zájmu zvýšení dramatičnosti a vedení hráčů ke studiu potvor schválně věci komplikují. Podobně omezují přístup k munici, léčivým bobulím a dalšímu vybavení. Hráč musí postupně vylepšovat váčky a toulce, a jak je ve hrách nesmyslně zvykem, potřebuje k tomu speciální součástky. To znamená vzácné kůže nebo kosti vybraných zvířat a další suroviny, které je těžké získat.
Ve hrách na hrdiny je sice běžné, že hlavní hrdina začíná s minimálním vybavením a schopnostmi, ale bránit v nošení více šípů tím, že na větší toulec potřebujete kůži z veverky nebo zobák pelikána, je s prominutím hloupé.
Ještě horší ale je, že na veterány prvního dílu čeká Aloy bez vybavení a slabá jako moucha. Příběh sice přímo navazuje na první díl, Aloy je hrdinka celého Východu a Slunečního království, ale na zádech má jen obyčejný luk. Všechny ty skvělé hračky z prvního dílu jsou fuč a trvá dlouho, než se hráč dostane ke kompletní výbavě, navíc je snadné minout příležitost získat v začátku hry kopí, které patří k nejsilnějším součástem arzenálu, pokud jde o jednorázovou ničivou sílu.
Velmi úzké mantinely autoři hry vytyčili hráčům nejen v možnostech získání výbavy, ale také v pohybu světem. Výraznou součástí hry je hledání cesty dál v bludištích, ruinách dávných měst a výzkumných centrech civilizace, která už neexistuje. Aloy je přirozeně atletická, ale její schopnost skákat přes propasti je nekonzistentní. Paradoxně jí jde mnohem lépe skákání do výšky na graficky jasně vyznačený úchyt než skok na stejnou vzdálenost v rovině, nebo dokonce na nižší platformu. Autoři prostě vyžadují, aby se Aloy na žádané místo dostala specifickým způsobem.
Assassin‘s Creed nebo God of War umí v prostoru hráče také potrápit, ale po zdolání jednotlivých úseků samy zvýrazní způsob, jak poslední pokažený kousek zopakovat automatickým vytvořením nové cesty nahoru, shozeným řetězem, pádem sutin nebo prostě žebříkem. V Horizon: Forbidden West jsou žebříky také, ale vidět jsou dobře jen poté, co spadnete. Hra vás na jejich přítomnost předem neupozorní, na rozdíl od jiných prvků je opticky nezvýrazní… a když pak kvůli pádu deset minut hledáte cestu zpět na začátek, je to frustrující. Stalo se mi to sice jen v jednom bludišti, ale o to horší zážitek to byl.
Obecně je Horizon: Forbidden West hodně tradiční v přístupu k hernímu designu. Není tak otevřený jako Skyrim nebo tak vnitřně funkčně propracovaný jako Kingdom Come, kde měla většina úkolů několik různých řešení a kde každá postava měla svůj život a nečekala, až Jindra dorazí na smluvené místo celý den a noc v dešti. I Aloy má pár možností volby, ale většina příběhu je lineární. Nejčastěji se Aloy rozhoduje jen mezi tím, zda za novým úkolem vyrazí hned se zadavatelem, nebo se potkají na místě později.
Umělecké dílo pro PlayStation 5
První díl, tedy Horizon: Zero Dawn, patřil k nejhezčím hrám pro PlayStaiton 4, zejména na vylepšené verzi PS4 Pro vypadal tento počin fantasticky. Zapovězený Západ je na PlayStation 5 mnohem hezčí. Postavy i herní svět jsou detailní a skvěle nasvícené, animace vlasů Aloy je parádní a obří kovová monstra vzbuzují dojem tunové hmotnosti už od pohledu. V noci pak světla na strojích jasně září. Záblesk modrého světla je uklidňující, ale když zčervená, je boj v podstatě nevyhnutelný.
Horizon: Forbidden West vypadá působivě v pohybu i ve fotografickém režimu
Celá herní mapa je mnohem větší a různorodější, přičemž uživatel při pohybu z jednoho konce na druhý nenarazí na nahrávací obrazovky. S takovou úrovní detailů a množství rostlin je to skoro nevídané. Proti přechozí generaci je z vyhlídek vidět dál a s větším množstvím detailů. Hráč se ale musí rozhodnout, zda chce rychlejší reakce Aloy, nebo hezčí obraz.
Hra nabízí dva režimy grafiky: jeden zaměřený na co největší obrazovou kvalitu, druhý na udržení 60snímkové frekvence. Rozdíl mezi oběma režimy je na velké obrazovce jasně patrný. V režimu výkonu hra pracuje s mnohem nižším rozlišením i ve scénách, které jsou v uzavřeném prostoru a bez nepřátel. Sám jsem raději hrál s hezčí grafikou, ale při vyšší obtížnosti, než je ta standardní. Je asi rozumnější zvolit potenciálně rychlejší reakce na dění na obrazovce se 60Hz obnovovací frekvencí.
Nový Horizon vychází proti původním plánům i na PlayStationu 4, protože tím Sony znásobí počet potenciálních zákazníků z necelých dvaceti na 135 milionů. Základní PlayStation 4 nemám k dispozici, ale bojím se, že na něm hra nebude fungovat a vypadat optimálně. Sony zveřejnilo jen kratičký záběr z pohybu Aloy v terénu a i na malém notebooku vypadá celé prostředí neostře, i na telefonu, natož na televizi. Vývojáři však i na osm let staré konzoli dokázali zachovat spoustu detailů.
Velkou roli ve vnímání hry má zvuk. Ideálně se sluchátky v trojrozměrném prostoru nebo s kvalitními stereo reprosoustavami, kdy si užijete parádní dynamiku a vlastně i podání prostoru. Dabing hry je perfektní, zvukové efekty bezchybné a hudební podkres odpovídá jednotlivým prostředím a herním situacím, i když mu chybí výraznější skladby (kromě té úvodní).
Na zvuku se podílí i ovladač Dualsense – jsou z něj slyšet zvuky zbraní, tón Fokusu, když vyšle signál do okolí, a další drobné melodie. Naštěstí to není přehnané – jako u některých jiných titulů, které chtějí za každou cenu ukázat, že podporují vymoženosti nového ovladače od Sony. Guerilla Games pracují i s haptickou odezvou a adaptivními spouštěmi. Ovladač tak dá jasně najevo, že některé luky mají větší tažnou sílu, při páčení dveří jde spoušť víc ztuha… Opět je to udělané s citem, aby to hře přidávalo, ale nestrhávalo to na sebe pozornost.
Tím je pro mě nový Horizon hrou, která zatím Dualsense využívá nejlépe, ale možná mám úsudek zkreslený vlivem celkové kvality hry, u které jsem si nejvíce „užil“ i slabinu DualSense, totiž kratší výdrž baterie – musel jsem chvílemi hrát s kabelem k nabíječce, protože ovladači došla šťáva, ale nakonec to vyřešil druhý DualSense v červené barvě, který si vybrala dcera na Gran Turismo.
I když hra vypadá nádherně a drtivou většinu času se chová vzorně, narazil jsem během třiceti hodin na několik tvrdých pádů aplikace, což je na konzolích velká vzácnost. Stejně tak se mi přihodilo i to, že se nechtěly načíst některé části herní geometrie a textury a jednou se Aloy v boji zasekla, nemohla útočit a pohybovala se jako na bruslích. Pomohl až restart hry.
Naštěstí hra při plnění úkolů sama ukládá pozici hráče dost často, takže jsem nikdy neztratil víc než jen pár minut času. U takhle velkých projektů vlastně není velké překvapení, že v nich člověk narazí na chyby: stačí si vzpomenout na Kingdom Come Deliverance nebo Skyrim. O Cyberpunku raději pomlčíme.
I s pár technickými chybami a potenciálně slabou obrazovou kvalitou na starších konzolích je však Horizon: Forbidden West zatím nejlepší hra pro PlayStation 5. Žádná jiná mě neudržela v křesle před televizí i deset hodin v kuse.
Horizon: Forbidden West vypadá působivě v pohybu i ve fotografickém režimu
