Informační válka vedle té skutečné: Česko je terčem první kategorie, cenzura ale není odpověď

Informační válka

Na informační, propagandistické válce, není principiálně nic nového. Za historicky první případ propagandy je pokládán Behistunský (nebo Bísotúnský) nápis na skále v dnešním Íránu, který nechal někdy kolem roku 520 před naším letopočtem vytvořit perský král Dareios I. a popisuje (zveličuje) jeho vítězství nad rebely. Nápis je dnes zapsán na Seznamu světového kulturního a přírodního dědictví UNESCO.  

Modernější technologie znamenají také modernější propagandu. Velký přelom znamenal vynález tiskařského lisu, který v období reformace využívali k šíření své propagandy jak katolíci, tak protestanti. K dalšímu velkému zlomu pak došlo s rozmachem rozhlasového a později televizního vysílání, které umožnilo propagandu šířit v reálném čase.

Zatím poslední zásadní změna v technologii a možnostech (nikoliv však základních metodách a cílech) propagandy pak přišla s rozmachem internetu a zejména sociálních sítí a dalších forem peer-to-peer komunikace. Zatímco propagandistické weby se principiálně nijak neliší od „štvavých vysílaček“ minulosti, extenzivní metody masové, ale přesto pořád osobní komunikace představují zcela nový koncept.

Ačkoliv fámy představovaly důležitou součást propagandy odjakživa, jejich šíření bylo (podle současných měřítek) pomalé. S e-mailem (na který mladší generace skoro zapomněla, ale pro tu starší je stále důležitým prostředkem komunikace) a sociálními sítěmi je lze masově rozšířit během hodin a zasáhnout obrovskou část populace.

Informační a dezinformační válku máme možnost zažívat z první ruky již řádově deset let. Vzhledem ke specifické poloze i historii se České republice dostalo té pochybné cti být v tomto ohledu takříkajíc v první linii.

Základním prostředkem moderní informační války není předat cílové skupině (obyvatelstvu nepřátelského státu) nějaké konkrétní (pozitivní) informace, ale zasít v něm nedůvěru v jakékoliv informace a s tím související nedůvěru ve stávající konstanty společnosti – její hodnoty, instituce, orgány, systém. V prostředí České republiky se jedná o aktivitu mimořádně úspěšnou, protože historický i moderní vývoj na jejím území vytvořil prakticky ideální konstelaci podmínek.

Na jedné straně jsme desítky let podporováni v pasivním a nekritickém příjmu informací z úředních, oficiálních, formálních a autoritativních zdrojů. Počínaje stále převládajícím modelem frontální výuky na školách všech stupňů přes hierarchickou organizaci většiny pracovišť a konče politickým systémem státních médií. Jakkoliv jim říkáme veřejnoprávní, jejich úkoly a hodnotové ukotvení jsou regulovány státem, zákonem.

Na straně druhé, ačkoliv je zvykem poslušnost formální autoritě vnějškově deklarovat, historicky k ní máme nedůvěru. Oprávněnou historickými zkušenostmi, kdy s výjimkou několika krátkých období bylo jednání těchto autorit a jejich projevy ve značném rozporu nejenom s vnímanou realitou, ale i s reálným jednáním těchto autorit.

Do takto připravené půdy je velice snadné zasít semínko přesvědčení, že všechno je špatně. Krátké období svobodných devadesátých let je možné vylíčit jako děsivé a životu nebezpečné. Ať už prvotní impulz vzešel z domácích nebo zahraničních zdrojů, byl extrémně úspěšný.

Naprostá většina dnes relevantních politických subjektů vzešla z tohoto sémě, ať už se jedná o ANO, SPD nebo Pirátskou stranu. Tato vlna smetla většinu tradičních, hodnotově a ideově zakotvených politických stran, z nichž fakticky vzato přežila jenom ODS (a zuby nehty se drží KDU-ČSL a ČSSD). Naprostou většinu současné politické scény tak tvoří subjekty, jejichž cílem není evoluce, ale alespoň zdánlivá revoluce. Které jako cestu vpřed prezentují rozboření toho současného, starého, prohnilého.

Výsledky tohoto druhu propagandy mohou být nepředvídatelné. To zažíváme na současné Ukrajině, ve které lid znechucený místním ekvivalentem hesla „všetci kradnú“ zvolil prezidentem země herce a komika ze satirického seriálu parodujícího tamní poměry. Teprve čtyřiačtyřicetiletý Volodymyr Oleksandrovyč Zelenskyj se však z úspěšného komika stal úspěšným politikem a v současné krizi ukazuje mnohem větší míru statečnosti a rozhodnosti, než od něj většina lidí čekala. A rozhodně více, než by se líbilo Rusku, které ho nevědomky pomáhalo stvořit.

Česká republika takové štěstí neměla. Historicky se k moci dostávali nikoliv komici proměnivší se v politiky, ale politikáři měnící se v neúmyslné komiky. To účinnost informační války nadále zvyšovalo: populistické osoby a strany sice srozumitelnou komunikaci s voliči zvládají, ale samozřejmě není v jejich zájmu s nepřátelskou (v podmínkách ČR nejčastěji ruskou) propagandou bojovat – naopak. Ostatní subjekty byly buďto nuceny sklouznout k téže formě komunikace, nebo nenašly odezvu, protože se jejich vedení vyznačovalo dokonalou neschopností srozumitelně komunikovat s voliči.

Poslední parlamentní volby dostaly k moci poněkud nesourodou pětikoalici pod heslem „všichni proti vítězi voleb“, ale nejedná se o vítězství v informační a propagandistické válce. Většiny v Poslanecké sněmovně dosáhly strany vládní koalice administrativně, dle litery zákona, ale nikoliv na základě reálné změny názorů většiny voličů. Ta je cílem silnější nepřátelské propagandy, které vydatně napomáhají projevy vlastní neschopnosti vládních politiků.

Ať už jde o záležitosti čistě formální („koaliční poslanci nechodí do práce“) nebo taktické (prosazování podivných agend, které většinu české populace netrápí). Situace se navíc výtečně chopilo hnutí ANO. V nové roli opozice, která může pouze kritizovat a nenese reálnou zodpovědnost, se doslova našlo a znovuzrodilo. Dokonce do té míry, že se začínají projevovat i persony jiné než jen majitel hnutí Andrej Babiš.

V této situaci může být, zcela paradoxně, ruská invaze na Ukrajinu záchranou. Ačkoliv reálnou prací politiků je svoje národy rozdělovat (na své příznivce a odpůrce), často deklarují, že chtějí lidi spojovat. To se ovšem daří jenom zřídka, například v okamžicích silného vnějšího ohrožení. Vláda ANO vyrostla na uprchlické pseudokrizi, která ale pro ČR skončila dříve, než začala. Spolu se sociální demokracií druhou příležitost dostala v době koronavirové pandemie – a velkolepě ji prošvihla.

Vláda pětikoalice se své velké krize – války na Ukrajině – zatím chopila podstatně kompetentněji. Hovořit o sjednocení národa je ještě velice předčasné, ale bezprostřední reakce jsou zatím většinově pozitivní. Je samozřejmě otázkou, kolik z onoho příjemného překvapení, často traktovaného v prohlášeních na Twitteru a Facebooku, je dáno překvapením, že se vláda vůbec na něco zmohla.

Stejně jako v případě reakce Babišovy vlády na aféru Vrbětice je občanstvo mile překvapeno, protože očekávání byla extrémně nízká. Propaganda samozřejmě neustala a tvrdé jádro nepřesvědčí nic, ale její dosah se značně snížil, protože otevřená válka je „přes čáru“ i pro mnoho vlažných příznivců, kteří by jinak byli ochotni putinovskému Rusku přiznat zásluhy.

Cenzura místo zákonného postupu

Samozřejmě není vyhráno, protože informační válka nekončí. Nejnovější krok české strany je mimořádně hloupý: cenzura. Stát žádá telekomunikační operátory, aby zablokovali dvaadvacet webů na černé listině. Mnoho jich poslechlo, byť klasicky polovičatým způsobem, totiž blokováním na úrovni překladu DNS. Značná část uživatelů si tak tohoto blokování ani nevšimne, protože používají (často nevědomky) DNS od Googlu nebo Cloudflare.

Výzvy se chopilo i sdružení CZ.NIC, které z pozice správce národní domény .cz vypnulo osm domén. „Vypnutí“ se sice děje také na úrovni DNS resolvingu, ale jiným způsobem. Zatímco to realizované operátory lze triviálním způsobem obejít, zrušení generování do zóny .cz technicky jednoduše obejít nelze.

Proč je tento krok mimořádně hloupý? V první řadě, protože je v době sociálních sítí a peer-to-peer komunikace naprosto neúčinný. Adresy v české národní doméně jsou sice mimo hru, ale provozovatelům příslušných webů nic nebrání v tom, aby si zaregistrovali domény jiné, na které české úřady a další subjekty nedosáhnou a zprávy o nich se rozšíří velice rychle. Navíc otevřeně nepřátelský akt státní moci jim v očích jejich cílové skupiny dodá na kredibilitě.

Cílem cenzury jenom zřídka bývá nežádoucí informaci zcela potlačit, učinit ji zcela nepřístupnou. Cílem je udělat ji nepřístupnou pro běžného občana (kdo ji cíleně chce najít, najde ji vždycky). Jenomže tenhle mechanismus nemůže fungovat ve společnosti umožňující již zmíněnou rychlou a masovou osobní komunikaci. Může fungovat v Číně nebo v Rusku, kde je značná izolace od mezinárodního internetu a většina uživatelů používá lokální, vládou kontrolované alternativy. Ale ne v současné ČR.

V řadě druhé jde o případ, kdy je léčba horší než nemoc, kterou má vyléčit. Pokud by stát postupoval podle práva, zákonodárná moc schválila příslušný zákon, moc výkonná ho uvedla v praxi a moc soudní potvrdila jeho soulad s ústavou, pak by to bylo sice smutné, ale alespoň formálně v pořádku. Ostatně, tak se u nás cenzuruje internet již dlouho, a to na základě administrativního rozhodnutí ministerstva financí (nelegální hazardní hry) nebo Státního ústavu pro kontrolu léčiv (nelegální distribuce léků).

Teď se o dostupnosti informací rozhoduje nikoliv na základě rozhodnutí soudu, ba dokonce ani na základě rozhodnutí podle správního řádu, ale na základě neformální žádosti výkonné moci. To je stav, který odpovídá praktikám našich nepřátel. Takhle se blokuje v Rusku a Číně: ne podle práva, ale na základě neformální žádosti momentálních vládců, které není moudré nevyhovět.

U telekomunikačních operátorů lze mít jistou míru tolerance k takovému chování, neboť jde o soukromé společnosti pohybující se v konkurenčním prostředí, navíc zákazníci mají možnost volby: používat jiné resolvingové služby nebo v krajním případě změnit operátora. CZ.NIC je však v prostředí monopolním, v pozici národního registrátora. Jako takový by měl být poněkud odolnější. Podléhá sice českému právu, ale to neznamená, že smí podléhat neformálnímu přání momentálních vládců.