Růstu emisí skleníkových plynů zabrání jen nové technologie

Roger Pielke Jr. z Centra pro vědu a technologii Coloradské univerzity, klimatolog Tom Wigley a kanadský ekonom Christopher Green v článku označeném některými komentátory za "přelomový" zpochybnili zásadní předpoklady, na nichž Mezivládní panel pro změny klimatu (IPCC) staví tvrzení, že náhrada fosilních paliv novými technologiemi bude relativně levná a bezbolestná. Podle nich to je jen iluze, kterou reálný vývoj ve světě vyvrací.

Podle IPCC se valná většina emisí skleníkových plynů, přispívajících podle vědců k oteplování planety, bude v tomto století snižovat spontánním vývojem, tj. snižováním energetické a uhlíkové náročnosti (spotřeby energie respektive emisí uhlíku na jednotku produkce). IPCC se přitom domnívá, že stabilizace skleníkových plynů se dá dosáhnout již s dnešními technologiemi; proto bude snižování emisí vlastně levné a bude stát jen desetiny světového HDP ročně.

Vědci v Nature ovšem upozornili, že předpoklad spontánního snížení emisí na bezpečnou úroveň o dvě třetiny i více platí možná  pro vyspělé země; rozhodně však neplatí pro svět, v němž budou hrát hlavní roli rozvojové mocnosti jako Čína a Indie. Prognózy IPCC ohledně "dekarbonizace" ekonomiky nevycházejí kvůli silné industrializaci obou zemí již ani pro období 2000-2010. Energetická i uhlíková náročnost ve světě v letech 2000-2005 proti všem předpokladům neklesla, nýbrž vzrostla.

Emise oxidu uhličitého v Číně vzrostou v tomto desetiletí o 11-13 procent, mnohem rychleji, než čekají emisní scénáře IPCC. Autoři předpokládají, že industrializace se prosadí po celé jižní Asii a později i v Africe a bude pokračovat ještě po polovině tohoto století. "Vzhledem k této dramatické změně v globální ekonomice je pravděpodobné, že to je teprve začátek prudkého nárůstu světové spotřeby energie," uvádějí. To bude znamenat prudký nárůst uhlíkových emisí, což může ukončit jen rozsáhlá transformace globálního energetického systému. Pielke pro New York Times zdůraznil, že především je nutné si přiznat, že svět bude v budoucnu potřebovat energie mnohem více.

Mezinárodní agentura pro energii (IEA) předpovídá, že do roku 2030 světová poptávka vzroste o 60 procent. IEA navíc odhaduje, že přístup k dostatku energie nyní postrádají asi dvě miliardy lidí, pro něž tak není jiné cesty než růst spotřeby. Správná otázka pro politiky proto není "jak snižovat emise", nýbrž "jak zajistit dostatečné množství energie tak, aby to nevedlo k hromadění uhlíku v atmosféře", říká Pielke.

"IPCC hraje riskantní hru, jestliže předpokládá, že spontánní pokroky v technologických inovacích zařídí většinu budoucího omezování emisí," píšou autoři; nastolují tak otázku, zda by klimatická politika neměla přejít od plánů snižování emisí k přímému motivování inovací. I velmi rozsáhlá podpora výzkumu a vývoje by totiž byla podle expertů mnohem levnější a přitom mnohem účinnější než nucené omezování emisí; vedla by totiž k výraznému urychlení procesu, v němž získají alternativní technologie schopnost konkurovat tradičním zdrojům.

Podle komentárů jsou vystoupení autorů jako Pielke a Sachs projevem sílící "třetí cesty" pohledů na klimatická opatření, vedle "ortodoxního směru", prosazovaného environmentálním hnutím a přejatým většinou politiků, a "skeptiků", kteří zásahy odmítají, protože o lidském původu klimatických změn pochybují. Zastánci "třetí cesty" nepochybují, že za globální oteplování může z velké většiny člověk, zároveň však poukazují na ekonomické škody, které by mohly vzejít ze zbrklého snižování emisí; doporučují přitom racionálnější politiku spočívající v investicích do vývoje technologií a větší důraz na adaptační opatření.

Tyto názory ostře kritizuje řada ekologických aktivistů, kteří v tom vidí pouze snahu o odklad řešení "hrozivých klimatických změn. Na to zastánci "třetí cesty" říkají, že zdržováním jsou naopak vleklé snahy o globální dohodu na dílčím omezování emisí; rozvojové země na to stejně nepřistoupí a účinek takových opatření na klima bude pouze okrajový, říkají. Výzvy ke změnám životního stylu a regulace emisí se i podle realisticky uvažujících environmentalistů ukazují být zásadně neadekvátní celému problému a irelevantní.

Fakta ukazují, že investice do výzkumu a vývoje energetických technologií ve vyspělém světě v posledních desetiletích prudce klesly a uzavření Kjótského protokolu před deseti lety je nijak neoživilo. Podle údajů IEA dosáhly reálné investice do výzkumu a vývoje energetické efektivnosti a obnovitelných zdrojů dlouhodobého maxima na přelomu 70. a 80 let a poté se prudce propadly; v posledních letech stagnovaly a investice do široce propagovaných energetických úspor dokonce dále klesly.