Mutace genu bránila neadrtálcům rozeznat hořké. Někteří dnešní lidé jsou na tom stejně

Gen TAS2R38, zodpovědný za tuto změnu, našli španělští vědci ve fosílii Homo neanderthalensis při zkoumání nálezů z jeskyně El Sidrón v severošpanělské Asturii. Neandertálci ji obývali před 43 tisíci let.

Díky genetickému výzkumu badatelé mimo jiné zjistili i to, že tento rod měl gen řeči, že někteří byli zrzaví a mohli mít krevní skupinu 0.

Jistý chemik podle listu už v roce 1931 zjistil, že někteří současní lidé také nejsou s to rozeznat hořkou složku fenylthiokarbamidu (PTC), kterou obsahuje například brokolice - to se děje u 30 procent lidí. V roce 2003 bylo zjištěno, že to má na svědomí právě již zmíněný gen TAS2R38, neboť kodifikuje jednu z bílkovin chuťových pohárků na jazyku.

Zjištěny byly tři genetické varianty: jedna skupina lidí je velmi citlivá na hořkou chuť, další skupina ji nezaznamenává a třetí tuto chuť vnímá, ale jen málo – podobně jako například asturský neandertálec.

"Tento jedinec musel požít větší množství látky, aby hořkost pocítil, neboť disponoval pouze kopií genu s určitou aminokyselinou, což se stává i u některých dnešních lidí," vysvětlil paleontolog Carles Lalueza z Institutu pro evoluční biologii (CSIC) při univerzitě v Barceloně.

Absence hořké chuti je evoluční záhada 

"Necítit hořkost je evoluční nevýhoda, neboť je mnoho rostlin, které tuto chuť mají, protože jsou jedovaté. Například brokolice, čekanka nebo růžičková kapusta, jež mohou být ve velkém množství nebezpečné. Pokud to člověk nezaznamená, může mít potíže," upozornil Lalueza.

Podle něho tento rys musel mít společný předek člověka neandertálského s Homo sapiens před půl milionem let.  "Je to evoluční záhada. Požití velkého množství hořkých složek může způsobit otravu, proto je z hlediska evoluce obtížné pochopit existenci jedinců, kteří je nemohou rozeznat," upozornil Lalueza.

Homo neanderthalensis vymřel před zhruba 28 tisíci lety. Jeho posledním známým útočištěm byl Gibraltar.