Tvůrci formátu MP3 se s ním rozloučili po 24 letech. Je sice zastaralý, ale konečně svobodný

Nejspíše jste už slyšeli o tom, jak ve vývoji hudebního formátu MP3 hrála významnou roli skladba Tom’s Diner od Suzanne Vega. Karlheinz Brandenburg, jeden z nejdůležitějších tvůrců formátu technicky označovaného jako MPEG-1 Audio Layer III, skutečně ladil výstupy svého systému pro kompresi hudebních dat na náročné skladbě zpívané a capella.

Vznik a rozšíření formátu MP3 však nebylo zdaleka tak poetické. Svůj podíl na jeho vzniku má dokonce i Evropská unie. Tvorba softwarových nástrojů na snížení velikosti digitálních verzí hudebních skladeb totiž začala v rámci evropského výzkumného projektu, na kterém se podílela Erlangensko-norimberská univerzita a Frauenhofer Institut. Cílem tohoto projektu bylo vyvinout systém pro digitální rozhlasové vysílání.

Formát MP3 ale vznikl o dva roky později, když se stanovoval mezinárodní standard pro digitální distribuci filmů. Moving Picture Expert Group (MPEG) vybírala z několika kandidátů. Místo volby jednoho však experti zvolili šalamounské řešení – navrhli použít kombinaci dvou rozdílných řešení. Jedním z nich byl i formát ASPEC od Frauenhoferů ve spolupráci s AT&T, Thomsonem a Hannoverskou univerzitou použitý jako „třetí vrstva“ kódování audia. A z toho vzniklo označení hudebních souborů příponou .mp3, která se stala synonymem pro celý formát.

Úspěch díky pirátům

Soubory ve formátu MP3 měly původně sloužit k oficiální distribuci hudby, primárními uživateli byly rozhlasové stanice. Koncem devadesátých let se teprve rozvíjel komerční internet a většina uživatelů se připojovala pomalými telefonními kabely. K běžným uživatelům se ale formát MP3 dostal kvůli zlodějině. Frauenhofer institut prodával kódovací software za 350 dolarů, v roce 1995 ale anonymní australský hacker pomocí ukradené kreditní karty získal kopii systému a vytvořil jeho nelegální kopii s lepším uživatelským rozhraním. A pustil jí mezi lid obecný.

Formát MP3 pak mezi fanoušky hudby působil jako zjevení – umožnil totiž soubory hudbou zmenšit proti původní velikosti na desetinu bez výrazné ztráty kvality. Místo 650 MB mělo celé album jen 65 MB. Proti virálnímu šíření neměli tvůrci formátu MP3 jak bojovat. Následně jim ale rozšíření MP3 mezi uživatele pomohlo získat velké zákazníky, kteří si formát MP3 licencovali pro své přehrávače.

Na prosazení formátu MP3 jako de facto hudebního standardu měl obrovskou zásluhu další nelegální podnik – Napster a jeho nástupci. Sdílení souborů mezi uživateli, které je nelegální i v Česku, znamenalo, že MP3 soubory měl každý, ale většina telefonů nebo digitálních přehrávačů je neuměla přehrávat. Tlak veřejnosti to ale změnil.

Díky vypršení patentové ochrany, ke které se Frauenhofer Institut přihlásil a oznámil ukončení licenčního programu, je možné MP3 používat legálně bez omezení i v komerční sféře. Prakticky se ale nic nemění, formát MP3 je dávno překonaný – jen výrobci hudebních přehrávačů, telefonů či televizorů možná ušetří pár dolarů ročně a budou MP3 podporovat i nadále.

Konkurence a nástupci

Pirátská distribuce hudby ve formátu MP3 vedla řadu firem k vývoji vlastních formátů, které nebylo snadné kopírovat (a zároveň nebylo tak snadné soubory přehrávat. Takové řešení se snažil prosadit Microsoft pod názvem Windows Media Audio (WMA), ale neuspěl, byť jeho technologii používala například první online půjčovna hudby Yahoo Music Unlimited. Podobně se se zájmem uživatelů nesetkal proprietární formát ATRAC od Sony.

Místo toho začal empétrojky vytlačovat formát AAC – další generace komprese hudebních dat, která se stala součástí mezinárodního standardu MPEG už v roce 1997. I na vývoji AAC se podílel Frauenhofer spolu s AT&T, Bell Laboratories, Dolby Laboratories, Sony a Nokií.

Nejvíce se na všudypřítomnosti formátu AAC podílel Apple díky úspěchu online obchodu iTunes a následně přehrávačů iPad a nástupu iPhonů. Apple původně AAC zabalil ještě do kontejneru s ochranou proti kopírování, ale posléze od této ochrany upustil a umožnil uživatelům stažení nechráněných variant koupených skladeb.

Vedle AAC, které je standardem i pro streamování hudby na YouTube, Spotify nebo Google Music, se mezi uživateli uchytily také formáty, které používají takzvanou bezztrátovou kompresi. To znamená, že dosáhnou až o polovinu menší velikosti souborů, ale zachovají původní zvukovou informaci. Standardem v této oblasti je formát FLAC, který v roce 2000 začal vyvíjet nezávislý programátor Josh Coalson a pracuje na jeho vylepšování dodnes. Za úspěchem FLACu stojí mimo vysoké kvality zvuku i to, že proti MP3 a AAC není svázaný žádnými patenty.