Dva internety místo jednoho. Rusko plánuje spuštění nové železné opony

Větší a důležitější firmy jsou o poznání opatrnější. Především protože jsou vázány mnohem komplikovanějšími smlouvami a aktivismus si moc nemohou dovolit. Microsoft nebude prodávat nové produkty a služby do Ruska, ale stávající smlouvy dodrží. Ostatní jsou ještě opatrnější, dobrý přehled najdete například na Wikipedii. Nicméně i pokud příslušná služba ruské zákazníky neodstřihne, budou mít problém s placením (tím či oním směrem). Kromě finančních sankcí jako takových totiž nebude možné provádět platby pomocí karet Visa a MasterCard, PayPalu a většiny dalších služeb. Nakonec i Netflix oznámil, že v Rusku přestává poskytovat své služby, takže se pro Rusy mění na „Nietflix“.

Ruská strana se nenechává zahanbit a blokuje, na co přijde. Ostatně má s tím dlouholetou zkušenost a praxi. Pomineme-li cenzuru domácích médií, jsou nejnověji na indexu západní zpravodajské servery a sociální sítě Twitter a Facebook. To má dopad spíše symbolický než praktický, i tak to ale stojí za větší pozornost.

Lokální firmy se státem v zádech

Zatímco ve většině světa by byla blokace dvou největších sociálních sítí zcela zásadním úkazem, v Rusku tomu tak není. Sítě Facebook a Twitter jsou tam používány jenom minimálně, malým množstvím uživatelů. Většina běžných Rusů používá lokální alternativu, síť VK.com (zkratka z ВКонта́кте, V kontaktu), která je naopak dost neznámá mimo Rusko. I ostatní západní služby mají své místní alternativy. Místo Google se pro vyhledávání používá Яндекс (Yandex, index), místo GMailu je tu Mail.ru a podobně. Situace poněkud připomíná tu v Číně, kde se také prosadily místní alternativy (Baidu, Alibaba, Tencent/WeChat a další).

Obě země naprosto systematicky a dlouhodobě podporují lokální alternativy globálních hráčů. A jsou v tom zatraceně úspěšné. Zahraničním subjektům Rusko i Čína kladou rozličné překážky (zejména legislativní a administrativní) a domácí subjekty protežují. Výsledkem je, že vlády těchto dvou zemí mají pod kontrolou vzájemnou komunikaci svých občanů, protože ji zajišťují subjekty podléhající národnímu právu a běžící na lokální infrastruktuře. Jakékoliv cenzurní zásahy jsou pak mnohem snazší než v případě vzpurných mezinárodních poskytovatelů, kteří se – dle svého hodnotového založení – cenzuře a odposlechům brání minimálně symbolicky. Blokaci Facebooku a Twitteru je pak třeba brát spíše jako vzkaz do zahraničí než omezení vlastního obyvatelstva, i když o to jde samozřejmě také.

Odtržení od Internetu

Nyní běloruská nezávislá mediální agentura Nexta zveřejnila dokumenty, podle nichž se Rusko připravuje na odpojení od globálního Internetu. Ruské ministerstvo pro digitální rozvoj přikazuje poskytovatelům telekomunikačních služeb (portálů, webů), aby podnikli celou řadu kroků. Zejména aby začali používat DNS servery umístěné v Ruské federaci a také aby všechny zdroje přesunuli na servery v Rusku a aby používali výhradně národní doménu .ru. Zároveň mají odstranit veškerý javascriptový kód získávaný ze zahraničních serverů. Kromě toho mají ministerstvu oznámit údaje o provozovaných službách a používané infrastruktuře, to všechno zhruba do týdne.

Znamená to, že se Rusko připravuje na odstřižení od Internetu? Možná ano, možná ne. Je pravda, že už v roce 2019 Rusko přijalo sadu změn zákonů, označovaných jako „zákon o suverénním internetu“, která toto umožňuje. Státní regulátor Роскомнадзор (Roskomnadzor, Federální služba pro dohled nad komunikacemi, informačními technologiemi a masmédii, velmi hrubě popsatelná jako kříženec mezi Českým telekomunikačním úřadem, Úřadem pro ochranu osobních údajů a dnes již neexistujícím Úřadem pro tisk a informace) provozuje systém НСДИ (Национальная система доменных имён, národní systém doménových jmen), což je alternativní DNS root, který jsou povinni používat místní poskytovatelé připojení k Internetu. To umožní provozovat ruskou část Internetu i v případě, že bude odpojena od zbytku sítě, buďto zásahem vnitřním, nebo vnějším. Uvedený dokument však nevychází z této legislativy (a nepochází od Roskomnadzoru).

Jaký by mohl být smysl této akce? V první řadě se může Rusko obávat, že se stane terčem informační blokády. Odpojit proti její vůli celou zemi od Internetu není jednoduché, ale při souhře globálních telekomunikačních společností to je možné, a to nejenom na úrovni DNS resolvingu, ale i na úrovni vlastní IP konektivity. Ozývají se i hlasy, že by to západní svět měl udělat, i když zatím jsou silnější názory, že to je nápad nešťastný a kontraproduktivní (což je i názor autora článku). Nicméně stát se to může a z pohledu ruského státu je logické, že se chce na takovou eventualitu připravit.

Druhý důvod může být ten, že Rusko samo hodlá svou zahraniční konektivitu omezit, a to v sebezáchovném gestu. Po započetí invaze na Ukrajinu se Rusko (a v menší míře jeho spojenec Bělorusko) stalo terčem velkého množství kybernetických útoků všeho druhu. Počínaje primitivními amatérskými DDoS útoky na weby státních médií nebo Kremlu a konče útoky na Roskosmos, které údajně znepřístupnily ruské špionážní satelity, na běloruské železnice, na vysílání ruských televizních kanálů a řadu dalších cílů.

Ruské úřady jsou vzniklou situací dosti zaskočeny, protože dosud to byla jejich země, kdo tahal za ofenzivní špagátky kybernetických útoků po celém světě. Již nyní probíhá u mnoha webů zaměřených především na domácí publikum omezování nebo blokování požadavků ze zahraničí (což mnoho lidí pokládá za úspěch DDoS kampaně, ale z Ruska, pro vlastní důležité publikum, jsou služby nadále dostupné).

Je otázkou, nakolik jsou požadavky ruského ministerstva prakticky splnitelné, zejména v šibeničním termínu čtrnácti dnů. Zejména pokud weby používají služby globálních cloudových poskytovatelů, bez nichž se dneska programuje špatně. Microsoft Azure, Amazon AWS ani Google nemají datacentra pro své cloudové služby v Rusku (i když v Číně je mají všichni tři). Pokud aplikace využívá speciální služby, které jsou lokálně nedostupné (úložiště, specifické databáze či služby apod.), nebude jednoduché je převést do Ruska.

Realisticky tak hrozí to, co se označuje jako „splinternet“ nebo jako „balkanizace Internetu“. Jde o situaci, kdy se globální Internet – sestávající historicky z velkého množství propojených sítí – rozdělí na několik internetů. Sítí, které sice budou používat stejné protokoly, ale jejich vzájemná propojenost bude minimální. Takové internety zde už máme. Nejpřísnější je síť v Severní Koreji, kde má elita přístup k národní síti, která je však od světového Internetu prakticky izolována. Čína zase již léta provozuje Velký firewall, kde sice prostupnost do Internetu zůstává, ale je rozličným způsobem omezována, pokud se to vládě hodí, a vnitřní síť je plně monitorovaná a cenzurovaná. Ostatní země na tom sice jsou se svobodou Internetu o něco lépe, ale snaha omezovat ji se pravidelně objevuje po celém světě.

Záminky bývají různé; evergreenem je dětská pornografie, novějšími šlágry jsou terorismus a úplně nejnovější hit je šíření fake news. Těžko říct, zda je v tomto kontextu k smíchu nebo pláči, že v České republice se s mravními záminkami nikdo neobtěžoval a cenzura Internetu zde začala kvůli prachům – blokováním hazardních her, jejichž provozovatelé zde neplatí daně.

Paralely jsou až úsměvné. Kvůli boji s nepravdivými zprávami cenzuruje Internet jak česká vláda, tak ruský Roskomnadzor. Oboje se liší jenom definicí toho, jaké zprávy jsou pokládány za závadové. Někde je Rusko napřed: jeho НСДИ už funguje, zatímco EU svou verzi nazvanou DNS4EU teprve připravuje.

Konec éry

Uplynulá desetiletí byla, globálně vzato, obdobím nevídané svobody. Společenské, ale zejména komunikační. Rozšíření nejprve textové, ale později i hlasové a videokomunikace přes Internet nás dovedlo do bodu, kdy se můžeme poměrně snadno spojit a snad i spřátelit s kýmkoliv. Za posledních dvacet let jsem si našel minimálně známé na všech kontinentech a v desítkách zemí světa. V kyberprostoru se každý může stát světoobčanem.

Když se podívám na to, s kým jsem si vyměňoval zprávy za poslední týden, najdu tam kromě obvyklých podezřelých země jako Kuvajt, JAR, Súdán, Turecko, Jemen, Izrael, Čínu a samozřejmě značné množství zpráv z a do Ruska, Ukrajiny a Běloruska. A to nepočítám ty lidi, u nichž ani nevím, odkud vlastně jsou, protože znám jenom jejich uživatelské jméno na Twitteru nebo na GitHubu. Přesto se s nimi bavím o všem možném, od programování a elektroniky po témata velmi osobní a intimní, mnohdy sdělované cizímu člověku na druhém konci světa právě proto, že je to bezpečnější. Vyměňujeme si spolu fotky dětí, psů, koní. Bavíme se o životě a díky společným zálibám jsem se dozvěděl o životě obyčejných lidí v Číně nebo Indonésii více než z jakékoliv učebnice.

Vyrostl jsem v socialistickém Československu s akcemi jako mezinárodní festivaly (socialistické) mládeže a státem reglementovanou mezinárodní družbou, prezentovanou coby nástroj míru. Komunikace může být nástrojem míru, ale musí být dobrovolná a svobodná. Neomezená.

Internet, ten s velkým I, ten jediný, globální, udělal pro mír a spolupráci ve světě více než všechny mírové konference a festivaly mládeže dohromady. Je z tohoto důvodu největším dílem, které jsme jako lidská civilizace vytvořili. Dosahuje od západních velkoměst i do slumů v rovníkové Africe, protože i tam dneska mají mobilní telefony a datovou konektivitu. Je to výdobytek relativně nový, protože historicky byla komunikace přes hranice států obtížná, a když ne obtížná, tak alespoň drahá.

Přeji si, aby se z hlediska historického vývoje nejednalo o anomálii. Jestli se Internet rozdělí na spoustu internetů s malým i, bude to začátek konce naší lidské civilizace.