Detroit: Become Human je úžasná hra i filmový epos o budoucnosti umělé inteligence a robotiky

Před osmi lety jsem prožil největší nával emocí ve videohře. Jméno David Cage jsem proklínal několik dní a nikdy nezapomněl. Vypravěčský trik, skoro podvod na hráče, ve hře Heavy Rain byl vlastně geniální a hře dal neopakovatelný náboj. Detroit: Become Human má pro hráče také připravená překvapení, ale nesází jen na šok z velkého odhalení. Je to mnohem komplexnější a lepší hra.

Premisa kyberpunkového eposu je přitom prostá a vlastně neoriginální. Lidstvo v blízké budoucnosti vyvine pokročilé androidy. Stroje vybavené umělou inteligencí schopnou emulovat lidské chování s biomechanickým tělem neodlišitelným od toho člověčího. Úvodní nadšení z levné pracovní síly postupně mizí. Spousta lidí přichází o zaměstnání a z neznámého důvodu se stroje začnou chovat nepředvídatelně. Brání se zotročení a zabíjejí lidi.

Detroit: Become Human prozrazuje hlavní zápletku už v názvu, takže nejde o žádné velké odhalení. Hráči se mohli na příchod androidů připravit netradičně díky demoverzi s prvním kouskem příběhu. V něm se na scéně zločinu objevuje android Connor – robotický vyjednávač, který má zabránit tomu, aby android s vadným softwarem zabil rukojmí. Tato jediná scéna hry má šest možných zakončení. A v dalších kapitolách se hra větší dál a dál.

State of Decay 2 je další nedotažený pokus Microsoftu o chytlavou hru pro Xbox One i PC

20. 5. 2018 ▪ 4 min. čtení

Policejní android Connor je navíc jen první ze tří hrdinů, jejichž osudy se ve hře prolínají. Druhým protagonistou Detroitu je Markus. Markus slouží jako osobní android starého umělce. Jeho příběh začíná poklidně, vyzvednutím balíčku s barvami a péčí o jeho vlídného pána. Třetí, možná nejzajímavější hlavní postavou je Kara – android s rolí domácí hospodyně, která má svobodnému otci pomáhat pečovat o dům a malou dceru. Nemá cenu předstírat, že se to celé strašlivě nezvrhne. Scéna ukazující útok rozzuřeného muže na malou holčičku způsobila při oznámení hry spoustu negativních ohlasů… Nyní je jen na hráči, jak se s takovou situací vyrovná.

Volby na každém kroku

Detroit: Become Human není akční hra. Spíše se dá popsat jako interaktivní film, ve kterém nezáleží na tom, jak přesnou má hráč mušku, ale na tom, jak se rozhoduje. Stejně jako v Heavy Rain se autoři snaží hráče vtáhnout do role herních hrdinů netradičním ovládáním. To využívá analogové páčky ovladače, stejně jako neobvyklé kombinace tlačítek. Dveře nestačí otevřít stiskem jednoho tlačítka – místo toho je nutné na pravé páčce ovladače vykroužit čtvrt kruhu.

Některé části hry jsou interaktivnější, jako třeba vyšetřování zločinů, které vyžaduje analýzu důkazů, včetně "nechutné" schopnosti Connora namočit prst do vzorku, vložit ho do úst a přijít s okamžitými výsledky chemického rozboru. Akční sekvence, ve kterých se hrdinové ocitnou uprostřed palby nebo v souboji tělo na tělo, pak vyžadují postřeh a rychlé prsty. Místo míření ale stačí zmáčknout ve správný čas tlačítko zobrazené na displeji.

Velká část příběhu se posouvá v dialozích, ve kterých hráč vybírá z náznaků připravených odpovědí. Ne vždy má k dispozici všechny možné varianty – část se jich odemyká v závislosti na předchozích rozhodnutích a akcích. Na naléhavosti v některých případech přidává časový limit na rozhodnutí nebo vykonání potřebné akce. Hra však nabízí dvě varianty obtížnosti, které se liší náročností ovládání a rychlostí reakcí, aby si mohl zahrát i někdo, kdo na herní ovladače není zvyklý.

To, jak se hra může proměnit, první mise se šesti konci jen naznačuje. Hra průběžně střídá kousky příběhu Connora, Markuse i Kary a vliv některých rozhodnutí se může projevit dlouhé hodiny poté, co je hráč učiní. I zdánlivě nepodstatná akce, jako je vyprání prádla nebo pohled do okna domu, může změnit osud postav. A ne všechny se musí dožít konce.

Markus a Connor v podstatě svým konáním ovlivňují budoucnost lidstva a androidů. Příběh kary je intimnější, ale možná o to naléhavější a intenzivnější. Vztahy mezi lidmi a androidy ale ilustrují i interakce Connora a jeho detektivního partnera.

První průchod příběhem může zabrat mezi sedmi a patnácti hodinami podle toho, jaké volby hráč udělá, jak moc věnuje pozornost všem detailům. Ztráta některé z trojice postav může herní dobu výrazně zkrátit, stejně jako přehlédnutí některých momentů ve hře. Autoři Detroitu přitom dávají hráčům možnost zjistit, kolik toho ze hry viděli a porovnávat jejich rozhodnutí s chováním ostatních hráčů. Po konci každé kapitoly se zobrazí schéma všech možných akcí a rozhodnutí. Ta, která hráči minuli, jsou bez popisků a povzbuzují hráče k tomu, aby se do hry vrátil a zkusil najít řešení, která mu napoprvé unikla.

Podobně jako v Heavy Rain ale jedno špatné ani celá řada špatných rozhodnutí a nezvládnutých akcí neznamená konec hry. Jen se změní její výsledek. Při hraní jsem se proto snažil držet doporučení smířit se s výsledkem. Jen jednou jsem raději hru zavřel a spustil znovu, abych se vyhnul okamžiku, který jsem nechtěl přijmout. Podobně jako u Heavy Rain se mi nakonec podařilo dosáhnout výsledku, který vcelku odpovídal tomu, o co jsem se snažil.

Během přibližně patnácti hodin jsem ale zažil spoustu překvapení a napínavých momentů, kdy jsem se o své "svěřence" bál. Poté ale, co jsem výsledek vydýchal, jsem začal přemýšlet, co všechno ještě musím zkusit. Z celé hry jsem viděl možná třetinu, možná ještě méně. Tvůrci hry tvrdí, že na kompletní prozkoumání hlavních možností je potřeba alespoň 40 hodin.

Celý příběh, jakkoliv s neoriginální zápletkou, přitom i po vyzkoušení různých přístupů drží pohromadě. Mezer ve vyprávění je minimum. Hráč se může divit, proč lidé k androidům přistupují tak negativně. Nemusí být spokojený s největším překvapením, které si David Cage na hráče připravil. Ale celkový dojem je úžasný.

Technicky dokonalé, jako androidi sami

Detroit: Become Human je na pomezí hry a filmu. Díky výkonu PlayStation 4 a zejména PlayStation 4 Pro vypadá hra jako holywoodský trhák. Všechny postavy ve hře jsou skvěle zahrané ostřílenými herci. Markuse hraje Jesse Williams známý ze seriálu Grey’s Anatomy. Karu hraje Valorie Curry, která se objevila v seriálu Veronica Mars a hrála Taliu ve filmu Blair Witch. Connorovi zase propůjčil tvář i hlas Bryan Dechart ze serálu Jane by Design.

Ve vedlejších rolích vynikají Clancy Brown, známý z legendárního filmu Vykoupení z věznice Shawshank, a Minka Kelly, která měla jednu z hlavních rolí ve sci-fi seriálu Almost Human. Brown v Detroitu hraje Connorova lidského partnera v policejním sboru. Minka Kelly ve hře funguje jako protipól Markuse. Výkony herců jsou do hry přenesené věrně díky technologii motion capturingu, která snímá mimiku obličeje i pohyb celé postavy.

Detroit budoucnosti je ve hře vykreslený s citem pro detail. David Cage se spokojil s tím, že hráčům ukazuje jen jeho malé úseky – ulici, dvě… Detroit není hra s otevřeným světem, má neviditelné i viditelné bariéry, aby hráče udržel ve vymezeném prostoru. To je jednak umělecké rozhodnutí, jednak limit daný technikou. Detroit: Become Human vypadá fantasticky, zvládne na jedné obrazovce vykreslit desítky postav, ale použitý herní Engine a PlayStation 4 mají své limity. Her s otevřeným světem je ale taková spousta, že návrat k principu takzvaných adventure her je vlastně vítaným osvěžením.

I samotné hlavní menu hry je vlastně malé umělecké dílo. Místo obrázku na hráče čeká asistentka Chloe. Krásná blonďatá androidka, která hráče provede nastavením, a pokud se na hlavní obrazovce chvíli zdrží, začne mluvit třeba o Schrödingerově kočce.

Obrovský vliv na herní atmosféru má zvuk. Každá se tří hlavních postav má vlastní hudební doprovod, který se liší od zbytku. Cage zvolil netradiční přístup a pro každého hrdinu složil soundtrack jiný skladatel. Výsledek téhle spolupráce je fascinující. Už jen podle zvuku lze poznat, zda je na obrazovce Kara, Markus nebo Connor.

Další zářez pro Sony

Detroit: Become Human se snaží, stejně jako další díla Davida Cage a jeho studia Quantic Dream, ve hráčích vyvolat emoce, vzbudit jejich zvědavost, zaujmout smysly. Místo jednoho velkého šoku jako v Heavy Rain si připravil propracovanější, bohatší příběh s bezkonkurenční sítí rozhodnutí, která vedou k jinému průběhu hraní a odlišným vyústěním konfliktu mezi stroji a lidmi.

Z technického pohledu je Detroit obrovský úspěch, jedna z nejhezčích her na PlayStation 4 a vlastně vůbec. To, že tak povedená hra, která nemíří na tradiční milovníky sportovních her a 3D stříleček, vychází jen pár týdnů po fenomenálním God of War, jen ukazuje, o kolik silnější je softwarová nabídka Sony oproti Xboxu od Microsoftu. A kompletní překlad do češtiny v podobě titulků, to je další triumf. Bez lokalizace by přece jen krásu Detroitu v roce 2038 většina českých hráčů nedocenila.